Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

JE LEPŠÍ BÝT CHUDÝ A NEMOCNÝ NEŽ ZDRAVÝ A BOHATÝ

It is better to be ill and poor than healthy and rich

Žádají-li lékaři zvýšení mezd, jsou napadání ze tří stran. První (vládci) tvrdí již po desítky let, že požadavek lékařů je v těžkých chvílích státu podlý a na zvýšení mezd nejsou peníze. (Nepamatuji si, že by náš stát někdy nebyl ve skutečné nebo domnělé  krizi). Druhý (hlas lidu): lékaři mají peněz až dost. Za mizernou práci, kterou odvádějí, by neměli dostávat nic (do dolů s nimi).  Třetí (intelektuálský): lékaři složili přísahu a tak mají sloužit lidem bez ohledu na odměnu. Oddanost a péče o druhé je jejich povinností. To tvrdili už stoikové 300 let před naším letopočtem (člověk se musí osvobodit od materiálního přepychu, konat dobro je životní cíl), ale už Tomáš Akvinský tuto tezi korigoval. I obdivovatelé Kanta, který považuje za morální jen takový čin, který není odměněn, musí vědět, že to v praxi neklape. Logicky by to znamenalo, že všechno co děláme za mzdu je amorální.

Léčení nelze pokládat za dobrý čin per se, jak ho chápou stoici podobně, jako nepřisuzujeme zvláštní dobro ševci, že nám opravil boty nebo pekaři, že upekl chleba. Rozdíl je jen v tom, že zachování života (uzdravení) má větší cenu než opravená televize a jako takové by mělo být více odměněno.

Při posuzování filosofických idejí od časů Hippokrata, přes judaismus ke křesťanství si musíme uvědomit, že všechny myšlenkové proudy jsou zajímavé z historického kontextu, ale nelze je bez inovací jednoznačně aplikovat do současnosti stejně jako není možné s poutnickou holí přeletět Atlantik. Přijmeme-li řád lidské společnosti jako hru s přesnými pravidly, pak i lékaři v ní mají přesně specifikovanou roli. Naučit se dobrovolně vše o zdraví člověka, využít svých znalostí a dovedností k jeho léčbě nebo k prevenci chorob. Pokud by to měli lékaři činit bez ohledu na odměnu, tak by svou roli nemohli plnit. Neměli by prostředky na trvalé studium, na odpočinek, na vybavení svých ordinací nebo nemocnic, neměli by možnost se dopravit za nemocnými, neměli by telefony a nejspíše by zemřeli v bídě. Požadavek, aby lékaři pracovali jen na základě svého altruistického cítění, není daleko k požadavku, aby zůstali svobodní, neměli děti, byli k disposici všem ve dne v noci, aby svou práci konali bez ohledu na nebezpečí, které jim hrozí například od infekčních nemocných ale i od státu, který lékaře prostřednictvím zákonů trestá, nepostupují-li podle posledních vědomostí. Trestní řád je pokrytecký v tom, že nezjišťuje, zda měl lékař možnosti a prostředky k tomu, aby se postgraduálně vzdělával, účastnil se místních i zahraničních konferencí, měl ambulanci vybavenou nejkvalitnějšími drahými přístroji, udržoval kontakty s dalšími lékaři, kupoval knihy a časopisy a měl hlavně na své vzdělání čas.

Dnes chybí v nemocnicích porodníci a anesteziologové. Kritický nedostatek kvalitních lékařů je i v dalších oborech. V této neutěšené situaci nová vláda dokonce zvažuje snížení platů zdravotníků. Kolik z nás ještě musí pro nedostatečné materiální a morální ohodnocení odejít, aby si stát uvědomil jaké nebezpečí jeho občanům hrozí?

Jindřich Tošner