Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

HISTORICKÝ VÝVOJ INDIKACÍ A TECHNIKY CÍSAŘSKÉHO ŘEZU

Historical development of cesarean section indications and techniques

P. Křepelka

Ústav pro péči o matku a dítě Praha. Katedra gynekologie a porodnictví IPVZ Praha. Katedra gynekologie a porodnictví 3. LFUK Praha.

Abstrakt

Císařský řez je celosvětově nejčastější operací. Ač byl prováděn již v prehistorických dobách, původně byl uplatňován pouze u právě zemřelé těhotné ženy. Je součástí mýtů a pověstí mnoha pravěkých civilizací. Vývoj techniky probíhal postupně po mnoho století. Od renesance je cíl operace postupně přesouván k záchraně života matky i plodu. Tento trend nabývá dramaticky na významu se snižováním mateřské a perinatální mortality a morbidity až v průběhu 20. století. Císařský řez se stal reálnou porodnickou operací též díky dostupnosti anestesie a prostředků omezujících krvácení a infekční komplikace. Moderní indikace sledují kromě bezpečnosti matky a plodu též očekávání a preference těhotné ženy.

Klíčová slova: císařský řez, indikace císařského řezu, historický vývoj.

Summary

Caesarean section is the most common surgical procedure performed on women world-wide. Caesarean delivery has been practiced for ages, although originally as a universally post-mortem procedure. It is referred to in the myths and folklore of many ancient societies. The development in its technique was gradual over many centuries. Since the renaissance, the objective of the procedure has gradually shifted towards saving the lives of both the mother and the child, and this has become ever more possible, as maternal and perinatal mortality and morbidity decreased dramatically during the twentieth century. Caesarean section has also become a reasonable option for operative delivery with the availability of anaesthesia and procedures to control haemorrhage and prevent infection. Present indications are not only concerned with the safety and health of the mother and the child, but also with mother's desires and preferences.

Keywords: caesarean section, caesarean section indications, historical development.

Úvod

Žádný jiný chirurgický výkon nepřináší tolik odborných diskusí a kontroverzí jako právě císařský řez. Narodí-li se na světě každoročně přibližně 131 000 000 lidí, téměř 21 000 000 je porozeno císařským řezem (WHO, 2009). Tato skutečnost staví císařský řez na první místo pomyslného žebříčku počtu prováděných operací. Vývoj v  České republice svědčí o tom, že byla překročena hranice dvacetiprocentního podílu císařských řezů v roce 2007 (UZIS, 2009). Popsaný trend vede porodníky k stále se opakujícím diskusím o možnostech takový vývoj zastavit a počet operací snížit. Současně jsme svědky hledání operačních postupů, které učiní císařský řez efektivnějším. Efektivitou chápeme minimalizaci specifických rizik pro rodičku a novorozence, též snížení časové náročnosti operace i ekonomických nákladů s operací spojených. Mezi moderní trendy v technice císařského řezu patří též principy chirurgického minimalismu a snahy přiblížit abdominální porod porodu vaginálnímu (Smith, J., 2008, s. 1037-42).

Historie operace

Člověk byl od nepaměti fascinován císařským řezem. Podle antické mytologie zavraždil Apolon nevěrnou Coronis a vyňal z jejího těla syna Asclepia. Zeus pak, z břicha umírající Semele, vyjmul nezralého Dionýsia, kterého implantoval na vlastní stehno, kde dosáhl zralosti. Staroindická mytologie praví, že Brahma byl zrozen z pupku a Budha z pravého boku své matky. Podle perské legendy byl i hrdina Rustan porozen císařským řezem (Speert, H., 2005, s. 297).

Ač není pochyb o tom, že má operace kořeny hluboko v historii, je písemných dokladů v období starověku velice málo. Zmínka o císařském řezu je obsažena v Pliniově Historii přírody publikované v roce 77 (Young, J. H., 1944, s. 2).  Velcí představitelé antické medicíny Galen a Soranus z Efesu operaci nepopsali. Ani největší z antických porodníků Hippokrates z Kósu, který znal a používal porodnické operace, jakými byly obrat konce pánevního na hlavičku, exprese plodu a zmenšovací operace, se o císařském řezu nezmiňuje (Steinberg, A., 2003, s. 167). Naopak v Talmudu je operace uvedena pod označením “yotze dofen“ (Steinberg, A., 2003, s. 170). Římský zákon „Lex regia“ císaře Numy Pompilia 715 p. n. l. ukládal povinnost provést císařský řez na ženě umírající, nebo právě zemřelé ve snaze zachránit život nenarozeného plodu (Young, J. H., 1944, s. 4). Tato indikace byla jedinou uznávanou indikací až do druhé poloviny 16. století.

Přelomovým je rok 1581, kdy byla publikována kniha francouzského chirurga Francoisse Rousseta „Traité nouveau de l´hysterotomotokie, ou enfantement caesarien.“ V roce 1586 byla vydána Caspardem Bauhinen pod titulem „Exectio foetus vivi exmatre viva sine alterutrius vitae periculo et absque faecunditatis ablatione a Francisco Rosseto Gallicae conscripta a Gasp. Bauhino latine reddita et variis historiis aucta“ (Duby, G. 1992, s. 382). Rousset popisuje svědectví čtrnácti císařských řezů na živých ženách, které neskončily smrtí rodičky (Speert, H., 2005, s. 310). První z těchto unikátních operací je legendární operace provedená v roce 1500 švýcarským nunvářem Jacobem Nuferem na vlastní ženě (O'Dowd, M. J., 2000, s. 157). Kniha Francoise Rousseta obsahuje popis spektra těžkých porodnických komplikací, jakými byla smrt a rozklad plodu, infekce dělohy, absces dělohy v anamnéze, ošetřený incisí a kauterizací, ruptura dělohy a vypuzení plodu do břišní dutiny. Vysvětleny jsou i specifické techniky operace, jakým je amputace dělohy s použitím ligatur a hemostáza pomocí kauterizace. Uvedeny jsou i úspěšně realizované gravidity po císařském řezu. Rousette žádnou z operací sám neprovedl, dokonce jí nebyl ani přímým svědkem.  Rousettův ve své době provokující literární počin prezentoval císařský řez jako perspektivu, která nemusí nutně skončit smrtí rodičky. Je nutné jej chápat jako základ vývoje moderních indikací operace.

Prvním skutečně věrohodně dokumentovaným císařským řezem byla operace provedená Jeremiášem Trautmannem v německém Wittenbergu v roce 1610. Rodička zemřela 25. den po operaci (Speert, H., 2005, s. 307). Epocha bouřlivých diskuzí etické přijatelnosti císařského řezu na živé rodičce byla otevřena. V 17. století byla mateřská mortalita císařského řezu zdrcující. V průběhu celého sedmnáctého století je dokumentováno pouze 33 případů, kdy rodička operaci přežila (Young, J. H., 1944, s. 33).

Nejčastější příčinou smrti bylo vykrvácení a septické komplikace. Vývoj technik operace byl zaměřen zejména na jejich řešení. V letech 1750-1800 bylo v Paříži dokumentováno 24 operací, kterou žádná z rodiček nepřežila (Speert, H., 2005, s. 307). V historii „boje o císařský řez“ figuruje dlouhá řada odpůrců operace. Mezi mnohými jmenujme zakladatele chirurgie Ambroise Pare v 16. století (O'Dowd, M. J., 2000, s. 164) či věhlasné porodníky století 17. a 18. Francoise Mauriceau (Tucker, H., 2003, s. 29) a Williama Smelie (Churchill, H., 1997, s. 9). Mauriceau jako první připouští císařský řez v případě, kdy novorozenec je předurčen být panovníkem a obecný zájem je postaven nad zájem rodičky (O'Dowd, M. J., 2000, s. 158). Do roku 1817 je datován případ tzv. „trojité porodnické tragedie“. Po protrahovaném porodu, během kterého umírá novorozenec – následník britského trůnu, umírá i matka princezna Charlotta (Hamilton, E. B., 1817, s. 51-80) a nešťastný porodník dr. Croft ukončuje svůj život sebevraždou o několik týdnů později (O'Dowd, M. J., 2000, s. 623).

Jedním z prvních obhájců myšlenky císařského řezu byl zakladatel moderního porodnictví Andre Levret. Levret doporučoval ukončit porod císařským řezem, pokud byl nepoměr mezi rozměry pánve a hlavy plodu takový, že nedovoloval vaginální porod (Radcliffe, W., 1989, s. 52).  V možnosti abdominálního porodu spatřoval novou perspektivu. Tím položil základ indikace, která byla respektována jako jediná až do začátku 20. století.

Společenská diskuse o tom, zda je přijatelné císařský řez provádět v jiné situaci než u právě zemřelé nebo u umírající ženy byla řešena autoritami římsko-katolické církve. Roku 1733 položili lékaři teologům pařížské univerzity soubor otázek (Churchill, H., 1997, s. 5) : Je přijatelné provést císařský řez, je-li naděje na záchranu života alespoň jednoho ze subjektů matky či plodu? První otázku zodpověděli kladně. Císařský řez může být východiskem kritické situace, věří-li lékař v možnou záchranu alespoň jednoho ze subjektů: matky, nebo plodu. Na druhou otázku, zda může být obětován život matky pro záchranu plodu, následovala zamítavá odpověď a to i za předpokladu, že o takový postup žen požádá. Ani informovaný konsensus matky neospravedlňuje provedení operace.  Třetí otázka zněla, zda je přijatelné provést císařský řez, je-li pravděpodobná smrt matky i plodu? Při neodvratitelné smrti matky i plodu je operace nepřijatelná. Je však správné operovat, pakliže existuje alespoň malá naděje na záchranu matky či plodu. Poslední z otázek řeší, který z objektů preferovat, je-li možné zachránit pouze jeden z životů, tedy matky, nebo plodu. Zde vzniká rozpor. Je spravedlivé obětovat život plodu, je-li to v zájmu záchrany života matky, z hlediska náboženského je však preferován život plodu, aby mohl být pokřtěn. To přichází v úvahu pouze tehdy, je-li rodička křesťankou a staví-li bezpečí plodu nad vlastní život. Tento závěr je v rozporu s odpovědí na druhou otázku. Setkáváme se tu s duchovním rozměrem lidského plodu, představující pro křesťanské náboženství hodnotu samu o sobě, která je motivací k provedení císařského řezu. Tento fakt měl pro rozvoj operace rozhodující význam. Katolická církev jednoznačně podporovala provedení císařského řezu proti alternativním zmenšovacím operacím. Církev odmítala kraniotomii, byť byla indikována ve vitálním zájmu matky. Plod byl v děloze usmrcen, porozen po částech, a tedy nemohl být pokřtěn. 18. století přineslo i třetí možnost, kterou byla symfyseotomie (přetětí stydké spony), nebo pubotomie (přetětí ramene stydké kosti). Operační rozšíření pánve umožnilo průchod hlavičky plodu, ovšem za cenu vysoké úmrtnosti perinatální i mateřské, v ostatních případech s následky tragické a trvalé mateřské morbidity. Operace byla úspěšně provedena Sigaultem v roce 1777 (Hibbard, B. M., 2000, s. 260).  

Ve znamení sporu mezi císařským řezem, zmenšovacími operacemi a symfyseotomií probíhá historické období 1800-1876 (O'Dowd, M. J., 2000, s. 160). Na obranu císařského řezu proti kraniotomii a symfyseotomii vystupuje porodník Thomas Radford z Manchestru (Churchill, H., 1997, s. 21). O zvýšení bezpečnosti a tím i teoretické přijatelnosti operace se zasloužily dva významné objevy: jednak objev etherová anestesie, aplikované Mortonem v roce 1847 (O' Dowd, M. J., 2000, s. 436), dále pak princip antisepse a asepse, které uvedl Lister v roce 1867 (O'Dowd, M. J., 2000, s. 407).

Zlomovým je rok 1876, v němž italský porodník Eduardo Porro definoval zásady nového postupu s využitím anestesie i antisepse (Porro, E., 1876, s. 289-350). Kromě toho přináší převratnou operační techniku, která radikálně řeší otázku krvácení i sepse. Císařský řez kombinuje se supravaginální amputací dělohy čímž je eliminován potenciální zdroj krvácení i septické ložisko. Plánování operace v průběhu těhotenství, nebo na začátek porodu, uplatnění zásad antisepse, opuštění experimentů s navrácením pahýlu hrdla do břišní dutiny, hemostáza manuální kompresí nebo elastickou bandáží dělohy, luxace dělohy před laparotomii, supravaginální amputace a cirkulární steh extraperitonealisovaného pahýlu hrdla vedly ke snížení mateřské mortality v letech 1876 - 1883 z 85% na 36% (Young, J. H., 1944, s. 97). Porro tak fakticky uzavírá epochu císařského řezu jako experimentu a otevírá cestu k moderní operační technice. Přes nesporný úspěch operační techniky byla kritizována představiteli katolické církve, neboť znamenala ztrátu plodnosti (O'Dowd, M. J., 2000, s. 162).

Důležitým krokem na cestě k moderní technice císařského řezu byla účinná sutura hysterotomie. Pokusy o suturu hysterotomie byly prováděny již od konce 18. století, do té doby bývala hysterotomie ponechávána zející (Young, J. H., 1944, s. 123).  Vývoj techniky sutury hysterotomie trval více než 100 let. Ferdinand Kehrer v roce 1881 použil transversální hysterotomii v oblasti dolního segmentu dělohy ošetřenou suturou (Baskett, T. F., 2007, s. 157). O rok později provedl Max Sänger dvouvrstevnou techniku sutury longitudinální hysterotomie dolního segmentu dělohy.  K sutuře použil stříbrný drátek v první a hedvábné vlákno ve vrstvě druhé (Sänger, M., 1882, s. 370). Technika sutury myometria spolu se zásadami asepse a celkové anestezie umožnila v případě císařského řezu zachovat dělohu s přijatelným operačním rizikem.

Další vývoj techniky vedl ve snaze omezit infekční morbiditu k extraperitoneálnímu přístupu, který byl definován Latzkem v roce 1908 a modifikován Doderleinem a Frankem o rok později (Young, J. H., 1944, s. 214). Při extraperitoneálním řezu bylo nutné provést hysterotomii v oblasti dolního děložního segmentu, což se ukázalo jako velmi užitečné. Děloha byla protínána v oblasti velmi tenkého a méně krvácejícího dolního segmentu. Tohoto revolučního posunu využil Kröning v roce 1912 u transperitoneálního císařského řezu.

Původně vertikální směr incise nahradil John Martin Munro Kerr v roce 1926 hysterotomií transverzální (Kerr, J. M. M., 1928, s. 729). Tím položil základ soudobé techniky císařského řezu dodnes užívanou v mnoha modifikacích. Jeho osobu nutno považovat za zakladatele současné techniky císařského řezu. Proces uvedení techniky do klinické praxe znamenal extenzivní rozšiřování operačních indikací, doposud stále probíhající, na jehož vrcholu stojí kontroverzní císařský řez jako volba ženy. Ve 30. letech minulého století byla pomocí moderní operační techniky snížena mortalita císařského řezu na 2,5%  (Young, J. H., 1944, s. 220). Postupné zvyšování bezpečnosti operace provázené stálým snižováním mateřské mortality vedlo k rozšiřování operačních indikací.

V dobách před Sangerem existovala kromě řezu na umírající a právě zemřelé jediná indikace, kterou byl kefalopelvický nepoměr. Těžké, obvykle rachitidou způsobené pánevní deformity znemožňovaly vaginální porod a těhotenství u takto postižených žen končilo jistou smrtí v průběhu porodu. Levretovo doporučení provést císařský řez tam, kde je pánev natolik úzká, že do ní nelze zavést ruku porodníka přetrvávalo až do konce 19. století. Absolutní indikací císařského řezu byla pánev s rozměrem conjugata vera (přímý průměr pánevního vchodu) < 5,5 cm , který nedovoluje vybavit plod ani za cenu zmenšovací operace. Relativní indikací pak pánev s conjugata vera 5,5- 7,5 cm , kdy je možné za cenu zmenšovací operace plod porodit. V roce 1901 upravil kritéria absolutní indikace J. W. Williams. Císařský řez je nutné provést u všech žen s conjugata vera < 7 cm (Young, J. H., 1944, s. 151).

Císařský řez v případu závažného krvácení v průběhu porodu byl proveden poprvé Bagotem pomocí Porrovy techniky v roce 1891. První úspěšný císařský řez v indikaci krvácení za porodu se zachováním dělohy provedl Target v roce 1905 (Young, J. H., 1944, s. 156). 

V roce 1916 J. T. Williams definuje další moderní indikace k císařskému řezu: vcestné lůžko, plod v poloze koncem pánevním u primipar, deflexní  polohy, zadní postavení (occiput posterior) a porody u primipar starších 35 let (Young, J. H., 1944, s. 154). Ve třicátých letech 20. století jsou definovány další indikace dystokie: preeklampsie, kardiopatie matky (Young, J. H., 1944, s. 156).

Současné indikace k císařskému řezu

Operační indikace vzniká interakcí subjektu indikujícího lékaře a těhotné ženy. Výsledkem této interakce je informovaný konsensus operační indikace. Vedoucí motivací stanovení indikace je zvážení výhod a rizik císařského řezu ve srovnání s vaginálním porodem.

Spektrum moderních indikací císařského řezu je velmi široké. Obecně lze říci, že indikace k císařskému řezu je stanovena tam, kde potenciální riziko vaginálního porodu převyšuje potenciální riziko císařského řezu.

Významným faktorem operačních indikací je naléhavost operace. Akutně nutné operace jsou zatíženy vyšší peroperační i pooperační morbiditou, částečně vyplývající z vlastní indikace, částečně z technických obtíží vlastní akutní operace. V tomto smyslu dělíme indikace k císařskému řezu do čtyř skupin: 1. stav bezprostředního ohrožení těhotné ženy, nebo plodu (např. předčasné odloučení placenty, ruptura dělohy, krvácení z vcestných cév), 2. stav, kdy těhotná žena, nebo plod jsou ohroženi, nikoliv však bezprostředně na životě (např. zástava progrese porodu při dobrém stavu plodu, stav po dvou předchozích císařských řezech, odteklá plodová voda zkalená mekoniem), 3. těhotná žena a plod nejsou ohroženi, je však nutné těhotenství brzy ukončit (např. předčasný odtok plodové vody u nezralého plodu po aplikaci kortikoidů k akceleraci plicní zralosti), 4. ukončení těhotenství císařským řezem je plánováno podle optimálních možností porodnického týmu i těhotné ženy (např. poloha plodu koncem pánevním v termínu porodu), (Story, L., 2009, s. 105).

Ač se zastoupení jednotlivých indikací liší v různých zemích a na různých pracovištích, lze definovat čtyři nejčastěji uváděné indikace, které představují 60-90% všech operací. Zahrnují iterativní císařský řez (35-40%), dystokie (25-30%), poloha plodu koncem pánevním (10-15%) a nitroděložní hypoxie plodu (10-15%), (Baskett, T. F., 2007, s. 156). V našem písemnictví je na prvním místě uváděná nitroděložní hypoxie plodu (Doležal, A., 2007, s. 209).

Indikace lze charakterizovat jako jednoznačné a všeobecně přijímané (vcestné lůžko, závažné formy abrupce placenty, nález vcestných cév, výhřez pupečníku, kefalopelvický nepoměr, vcestné překážky v oblasti měkkých porodních cest či kostěné pánvi a prokázaná nitroděložní hypoxie plodu, poruchy polohy, naléhání a držení plodu - příčná a šikmá poloha, čelní a obličejová deflexní polohy, asynklitismy, naléhání ručky), dále pak indikace všeobecně aplikované při splnění dalších podmínek, z nichž vyplývá vyšší riziko vaginálního porodu (stavy po operacích na děloze, zejména stavy po předchozím císařském řezu, poloha plodu koncem pánevním, dystokie a zástava progrese porodu), dále pak skupina maternálních stavů, které zvyšují riziko vaginálního porodu (preeklampsie, kardiopatie, diabetes mellitus, hypertenze, onemocnění cév, retinopatie, zánětlivá střevní onemocnění).

Poloha plodu koncem pánevním je specifickou indikací. Konsensus panuje na primární indikaci u všech primipar, u plodů s předpokládanou porodní hmotností pod 2500 g a nad 3500 g a tzv. vysoko stojící konec pánevní (Zwinger, A., 2004, s. 329). Studie „Term breech trial“ dokládá vyšší riziko perinatální mortality a závažné novorozenecké morbidity u vaginálně vedených porodů plodů v poloze koncem pánevním ve srovnání s elektivním císařským řezem (Hannah, M. H., 2000, s. 1375-83). 

V případech stavů po předchozím císařském řezu volíme iterativní operaci tam, kde jsou dostupné anamnestické údaje o porodnických komplikacích, které predisponují k vysokému riziku vaginálního porodu, v případech předchozího korporálního, nebo cervikokorporálního řezu, u jiné polohy plodu než podélné hlavičkou, při vícečetném těhotenství a dalších obecně platných indikacích k císařskému řezu (Doležal, A. 2007, s. 211).

Pokus o vaginální porod po předchozím císařském řezu předpokládá náležitý informovaný konsensus těhotné. K dalším specifickým operačním indikacím patří, naléhání a výhřez pupečníku, vcestné umbilikální cévy, závažné formy anémie plodu v případech Rh imunizace a fetomaternální transfúze. Zvýšené riziko přenosu definovaných infekčních chorob v průběhu vaginálního porodu je též považováno za platnou indikaci k císařskému řezu (výsev herpes genitalis, infekce matky virem HIV), (Buckley, S. J., 2009, s. 201).

U vícečetného těhotenství indikujeme porod císařským řezem při jiné poloze plodů než podélné hlavičkou u obou plodů, při nezralosti a hypotrofii jednoho či obou plodů, předpokládané hmotnostní diskrepanci větší než 600 g a při větším počtu plodů než dva (Doležal, A. 2007, s. 210-11). Císařský řez je indikován vždy v případě monoamniotických dvojčat (Story, L., 2009, s. 106).

 Obvykle jsou odborně přijímány i sdružené indikace spojené s vysokým perinatálním rizikem (předčasný porod, vyšší věk rodičky, zatížená porodnická anamnéza – perinatální ztráty, léčená neplodnost), ale i tzv. marginální indikace (chorobné obavy z vaginálního porodu, často na základě špatné zkušenosti z předchozího porodu, obavy z traumatismu či hypoxie plodu, obavy z vulvoperineálního poranění a poruch pánevního dna či obavy z negativního vlivu vaginálního porodu na sexualitu. Tyto indikace předpokládají racionální vysvětlení okolností operačního porodu, zvážení rizik a výhod a naplnění principu informovaného konsensu (Baskett, T. F., 2007, s. 157).

Diskutovanou a kontroverzní indikací současnosti je provedení operace na přání těhotné ženy. Císařský řez na přání představuje situaci, kdy je operace provedena na základě subjektivního postoje a přání ženy, bez odborné indikace. Incidence císařského řezu na přání se zvyšuje. Údaje o jeho incidenci se liší podle země a pracoviště, pohybuje se mezi 3-7% (Menacker, F., 2006, s. 235-41). Recentní dánská studie uvádí 1,3% u prvorodiček a 3,6% u vícerodiček (Forstholm, M. M, 2009, s. 497-502).

Přijatelnost požadavku kompetentní a informované ženy je předmětem diskusí porodníků, laiků, právníků i filosofů. Legitimita císařského řezu na přání či jeho odmítnutí souvisí s faktickou nedostupností vědeckých důkazů, které by konzistentně dokládaly rizika či výhody císařského řezu na přání ve srovnání s vaginálními porody v souladu s principy medicíny založené na důkazech.

Závěr

Z hlediska historického vývoje indikací k císařskému řezu lze definovat čtyři skupiny indikací, které se liší primární motivací k operaci. Zatímco primární indikace císařského řezu, kterou je operace na umírající a právě zemřelé, se zaměřuje na subjekt plodu/novorozence a vychází z empirie, že novorozenec vyjmutý z těla právě zemřelé či umírající matky má šanci přežít, nebo alespoň být pokřtěn, sekundární indikace je motivována záchranou života matky. Terciární indikace se opět vrací k zájmu plodu/novorozence a souvisí s rozvojem moderní neonatologie. Vychází z poznatku, že v definovaných klinických situacích je porod císařským řezem pro plod/novorozence bezpečnější, než vaginální porod. Kvartérní indikace představuje situaci, kdy je operace provedena s absencí racionálně empirické indikace, tedy na přání těhotné ženy. Vyjadřuje maximální uplatnění svobodné vůle ženy v procesu stanovení operační indikace.

Literatura

1.                 Baskett, T. F., Calder, A. A., & Arulkumaran, S. (2007). Munro Kerr's operative obstetrics. Edinburgh: Saunders/Elsevier.

2.                 Buckley, S. J. (2009). Gentle birth, gentle mothering: A doctor's guide to natural childbirth and gentle early parenting choices. Berkeley: Celestial Arts.

3.                 Doležal, A. (2007). Porodnické operace. Praha. Grada.

4.                 Duby, G., Perrot, M., & Pantel, P. S. (1992). A history of women in the West. Cambridge, Mass: Belknap Press of Harward University Press.

5.                 Forstholm, M. M., Lidegaard, O. (2009), Cesarean section on maternal regest. Ugeskr Laeger. 9;171(7):497-502.

6.                 Hamilton, E. B. (1817) A record of the life and death of princess Charlotte. London. Holborn Bars.

7.                 Hannah, M. E., Hannah, W. J., Hewson, S. A. et al. (2000). Plannes caesarean section versus planned vaginal birth for breech presentation at term: a randomised multicentre trial. Lancet. 356:1375-83.

8.                 Hibbard, B. M. (2000). The obstetrician's armamentarium: Historical obstetric instruments and their inventors. San Anselmo, California: Norman Pub.

9.                 Churchill, H. (1997). Caesarean birth: experience, practice, and history. Hale, Cheshire, England, Books for Midwives Press.

10.             Kerr, J. M. M. (1928). The technique of cesarean section with special reference to the lower uterine segment incision. Am J Obstet Gynecol. 12:729.

11.             Menacker, F., Declercq, E.,  Macdorman, M. F. (2006). Cesarean delivery: background, trends, and epidemiology. Semin Perinatol. 30(5):235-41.

12.             O'Dowd, M. J., Phillip, E. E. (2000). History of obstetrics and gynaecology. London. Informa Health Care.

13.             Porro, E. (1876). Dell' amputazione utero-ovarica come complemento di taglio cesereo. Ann univ med e chir. 237:289-350.

14.             Radcliffe, W. (1989). Milestones in midwifery and, The secret instrument: (the birth of the midwifery forceps). San Francisco, California: Norman Publishing.

15.             Sänger, M. (1882). Der Kaiserschnitt. Arch Gynakol. 19:370.

16.             Smith, J., Plaat, F., Fisk, N. (2008). The natural caesarean: a woman-centred technique. BJOG;115:1037–1042.

17.             Speert, H. (2005). Obstetrics and Gynecology: A History and Iconography. London. Informa Health Care.

18.             Steinberg, A. (2003). Encyclopedia of Jewish medical ethics. Jerusalem; New York:  Feldheim Publishers.

19.             Story, L., Paterson-Brown, S. (2009). Caesarean deliveries: indications, techniques and complications. In Warren, R., Arulkumaran, S. Best practice in labour and delivery. Cambridge: Camridge University Press.

20.             Story, L., Paterson-Brown, S. (2009). Caesarean deliveries: indications, techniques and complications. In Warren, R., Arulkumaran, S. Best practice in labour and delivery. Cambridge: Camridge University Press.

21.             Young, J. H. (1944). Caesarean section. The history and development of the operation from earliest times. London:H.K.Lewis and Co.Ltd.

22.             Zwinger, A. (2004). Porodnictví. Galén, Praha.

Elektronické zdroje

1.                 ÚZIS - Ústav zdravotnických informací a statistiy ČR (2007). Rodička a novorozenec 2007. (Cit. 4. Července 2009). Dostupné z: http://www.uzis.cz/download.php?ctg=10&search_name=novorozen&region=100&kind=1

2.     WHO - World Health Organization (2009). World Health Statistics 2009. WHO Statistical Information System, WHOSIS, (30. 11. 2009). Dostupné z: http://www.who.int/whosis/whostat/2009/en/index.html  

petr.krepelka@upmd.cz