Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

KBELÍK NEEXISTUJE

Bucket does not exists

J.Tošner

Kdo si řekne o facku obvykle ji dostane. Stal jsem se zrádcem. Část mých nadřízených mne míjí mlčky s pohledem studeným jako nůž. Neříkají nic, jen nechápou, jak jsem mohl zradit tak skvělý nápad jako je akreditace. Málokdo ví, že akreditace má kořeny v USA, kde přesně popsané pracovní postupy v továrnách umožnily zaměstnat nekvalifikované síly, aby se výroba (bůh ví čeho  a bůh ví proč)  mohla zvyšovat. Nejvíce se na mne mračí kolegové, které můj text nedočetli do konce. Akreditaci pokládám za přínosnou pokud se drží hlavního principu: zkvalitnit péči o pacienta, umožnit její kontrolu, minimalizovat komplikace.

Problém není v akreditaci jako principu, ale v lidech, kteří ji realizují. Jak známo, každé nové věci se vedle lidí moudrých chytají nejrůznější osoby prahnoucí po moci, po výdělku,  po pomstě. Protože medicíně rozumí málokdo a kbelíkům všichni, stává se, že leit motivem akreditací se stávají pytle s odpadky, mytí podlahy, uložení materiálu, razítka a informované souhlasy, už méně se mluví o uložení pacientů, kvalitě léčby. Velké nebezpečí je v tom, že akreditace stanovuje pravidla jak by to mělo být, bez ohledu na možnosti pracoviště, které na plnění norem nemá finance ani personál. Normy nejsou vytvářeny zdola, ale jsou ve snaze o unifikaci nařizovány úředníky, kteří způsobují mnohdy neřízený chaos a rezignaci zdravotníků, kteří se dosud snažili pracovat racionálně a odpovědně. Chybně realizovaná akreditace se soustředí na záznamnictví o provedené péči nikoliv na péči samotnou. Požadavky na písemný popis všech činností vedou dle mého odhadu  k prodloužení péče o konkrétní pacientku o 30%. Prodlužují se čekací doby v čekárnách, na operačních sálech, zpomalují se překlady, vizity, konsilia, prostě všechno. Čas lékařů i sester strávený u počítače a razítek jde na úkor času stráveného s pacientkou. Při nedostatku personálu ohrožuje chybně realizovaná akreditace fungování celého systému. Náklady na akreditaci velké nemocnice jdou každoročně do miliónů, které musí nutně chybět jinde. Péči o pacienta je těžké normovat jako přidělání blatníku fordky T roadster z roku 1917. Nelze nařídit, že sestra musí volat doktora má-li pacientka teplotu 37,2 nebo tlak 100 na 80, zapsat čas volání a lékař musí přijít a potvrdit v kolik hodin výzvu dostal. Nejlepší důkaz  selhání striktních norem ve zdravotnictví je neúspěch počítačového hodnocení kardiotokografu v praxi. Data nacpaná do počítače stále pokulhávala, byla vždy zastaralá a nekompletní, zkušenosti kvalifikovaného lékaře a sestry, intuice a reakce na změny stavu v každé minutě není možné alibisticky normovat jen pro potřebu následných trestních oznámení.

Nějakým nedopatřením se můj článek octl na internetu a já byl zděšený reakcí nezdravotnické veřejnosti. Podporu jsem nacházel jen vyjímečně.  Potěšil mne názor pisatele, který přirovnával akreditaci v nemocnici akreditaci v rodině. Položil otázku, zda manželky vaří podle ISO norem, pravidelně vyhazují prošlé potraviny, vedou o tom nezpochybnitelný záznam. Zda má mlýnek na maso atest, zda v kuchyni visí směrnice na likvidaci přepáleného oleje na smažení. Doplnil bych ještě požadavek na vyplnění informovaného souhlasu, před každou  souloží  s uvedením alternativních způsobů sexu a možných komplikací. Za 2 hodiny po styku by pak měly souložící uvést, zda jsou spokojeni a zda je něco nebolí. Samozřejmě s razítkem. Rodina funguje většinou správně. Pokud ne, nezmění to žádná norma. Někdy pomůže rozvod. Neumím si představit hospodyni, která v kbelíku na mytí podlahy nechá kynout těsto.

Mohl bych o akreditaci asi napsat celou knihu, ale koho by to zajímalo?  Ztratíme-li humor a možnost svobodně a kvalifikovaně se vyjadřovat k věcem všeobecného zájmu, nedopadne to s námi dobře.

Jindřich Tošner