Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

POŽÁR NA GYNEKOLOGII

Wildfire at gynaecological department

Možná patříte k těm šťastným, které práce nestresuje, možná jste mladí nebo máte štěstí. Ti, kteří začali pracovat s velkým nasazením, touhou pomáhat všem za všech okolností, po čase zjistí, že něco není v pořádku. Pochybnosti nevznikají hned.  Plíží se. Chystají se ke skoku jako kočka na myš. Nejdříve jsou to drobné křivdy, ztráta perspektivy, pak jedno dvě absurdní trestní oznámení, chybějící peníze na dovolenou, nechápavý partner nebo děti a pak nás skolí úzkost, beznaděj, agrese nebo apatie. Jisté je jen jedno: máme všeho akorát  dost. Chceme prchnout neznámo kam, ale určitě od zaměstnání, rodiny, od lidí. Zdá se, že nevydržíme neustálé šikanování od pacientů i nadřízených,  naše práce ztratí smysl. Jsme nepochopení, zrazení, vyčerpaní, nejspíše budeme mít vysoký tlak, stenokardie, nebudeme dobře spát. Ano, stali jsme se pacienty a naše nemoc má docela poetické jméno. Syndrom vyhoření.

Ze zdravotníků jsou prý nejčastěji ohroženi onkologové, lékaři na jipkách a gerontologických léčebnách. Gynekologové a porodníci budou určitě někde blízko nich. Nejste-li si jisti, v které fázi onemocnění se nacházíte položte si otázku, jak často se vaši nadřízení stávají idioty, zda všichni řidiči na cestách jsou kretény, všichni  kolegové stádo ovcí a vaše pacientky si jen vymýšlejí  a dělají potíže. Syndrom se také projevuje  tím, že začínáme bazírovat na maličkostech: zavírání dveří, zhasínání, jsme citliví na chybějící odpověď na pozdrav, ale důležité věci neřešíme.

Kromě návštěvy psychiatra mnoho možností léčby nemáme. Nabízí se změna zaměstnání. Ve filmu Vratné lahve ale učitel, vykupující lahve v samoobsluze na  velké štěstí nedosáhl.  Můžeme utéct na vyšší místa (nějaké ministerstvo, městskou radu, senát, do komisí nejroztodivnějších jmen, do Bruselu). Jsem si jistý, že odpovědnost v těchto institucích je prakticky nulová i když se tváří, že jsou pilířem světa. Jde jen o to, zavřít se v kabině, nebrat telefony a nebýt velkým novátorem. Žaludek na to mají jen někteří. Nezbývá, než zkusit další možnost: zachránit se změnou stylu života.

Psychiatři radí snížit vysoké nároky na sebe i ostatní. Nejvíc prý pomůže, když vypadneme z role sluhy, který musí všem pomáhat, je odpovědný za všechny a za všechno. Chce spasit celý svět, ale sebe zachránit nedokáže. Musíme se naučit říkat ne, stanovit  životní priority, v krizích zachovat rozvahu a nedělat unáhlená rozhodnutí. Je paradoxní, že se nejvíce bojíme o ztrátu zaměstnání, které bývá naším největším stresorem.

Když nás začnou bolet záda, začneme svou tělesnou schránku šetřit. Přestaneme zdvihat těžké věci, stěhovat nábytek. Začínáme-li hořet musíme se poohlédnout po hasícím přístroji. Všechno má svoje. I „burn out“ syndrom. Třeba dostáváme novou životní šanci.

Jindřich Tošner