Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

POVINNOST MLČENLIVOSTI LÉKAŘŮ A OSTATNÍCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ DLE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU

Obligation of medical discretion by Czech system of law

S. Černá

Povinností mlčenlivosti všech zdravotnických pracovníků (nejen lékařů, zdravotních sester, ale např. i administrativních pracovníků přicházejících do styku s obsahy lékařské dokumentace), jinak také zachováním lékařského tajemství, rozumíme povinnost nepodávat informace jakékoli třetí osobě o skutečnostech, které se zdravotnický pracovník (pro zjednodušení budu nadále uvádět pouze „lékař“) dozvěděl přímo nebo nepřímo v rámci svého profesionálního vztahu k pacientovi. Tato povinnost je jednou ze základních povinností lékaře a její porušení znamená vznik občanskoprávní, správní, ale v některých případech i trestní odpovědnosti - § 178 odst. 2 zákona č. 140/1961, trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), říká, že odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem bude potrestán ten, kdo osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z nedbalosti, sdělí  nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem  stanovenou povinnost mlčenlivosti.

Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky a stojí tedy na vrcholu pyramidy nadřazenosti a podřazenosti právních předpisů, ve svém čl. 7 odst. 1 stanoví, že „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem“. Pod pojem „soukromí osoby“ spadá právě i obsah zdravotní dokumentace. Konkrétně povinnost mlčenlivosti lékaře je zakotvena zejména v § 55 odst. 2 písm. d)  a § 55 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdraví“), dále např. i v ustanovení § 2 odst. 9 Etického kodexu České lékařské komory: Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem1 pacienta zbaven nebo když je to stanoveno zákonem. Právě zákon o zdraví uvádí dvě výjimky, kdy tuto povinnost není třeba splnit. Jedná se o případy, kdy ošetřovaná osoba (která má způsobilost k právním úkonům ve smyslu ustanovení § 8 a 9 občanského zákoníku), popř. její zákonný zástupce, souhlasí se sdělením skutečností, které se lékař dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání, třetím osobám a pokud je lékař zproštěn povinnosti mlčenlivosti nadřízeným orgánem v důležitém státním  zájmu. Zde vyvstává otázka, kdo je považován za nadřízený orgán lékaře a co se rozumí pod termínem „důležitý státní zájem“, který bychom dle modernější terminologie mohli také nazvat důležitým veřejným zájmem. U státních zdravotnických zařízení je nadřízeným orgánem Ministerstvo zdravotnictví ČR, u nestátních zdravotnických zařízení je kompetentním orgánem krajský úřad, který vydal oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení. Nelze tedy za nadřízený orgán považovat pouze nadřízeného pracovníka. Za důležitý státní (veřejný) zájem pak můžeme pokládat zájem na tom, že budou zjištěny a objasněny trestné činy a jejich pachatelé spravedlivě na základě zákona potrestáni.

Dále pak není lékař povinen zachovat lékařské tajemství v případě prohlídky těla ve smyslu ustanovení § 114 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „trestní řád“), prohlídky a pitvy mrtvoly dle § 115 trestního řádu a vyšetření duševního stavu obviněného či svědka dle §  116 až 118 trestního řádu.

Povinnost mlčenlivosti je také prolomena oznamovací povinností stanovenou zvláštními právními předpisy – např. ve smyslu ustanovení § 10 odst. 5 a 6 zákona č. 359/1999, o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů2. Dále je každý (a tedy i lékař) povinen dle ustanovení § 168 odst. 1 trestního zákona, oznámit trestné činy taxativně vymezené v tomto ustanovení trestního zákona, jinak může být potrestán odnětím svobody až na 3 léta. Za trestný by se tento čin nepovažoval pouze tehdy, pokud by dotyčný nemohl oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou3 uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.

Dalším specifickým případem prolomení mlčenlivosti je ten, pokud lékař je v pozici obviněného v trestním řízení a skutečnosti, které jsou předmětem lékařského tajemství, mohou svědčit v jeho prospěch. Obviněnému totiž nemůže být bráněno v uplatnění obhajoby v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou také na základě ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu4 oprávněny požadovat po Ministerstvu zdravotnictví či po příslušném krajském úřadu záznam zápisu z jednání znalecké komise v části, která obsahuje závěr znalecké komise, zda byl při výkonu zdravotnických služeb dodržen správný postup a případně, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným postupem a újmou na zdraví.

Je nutno také upozornit na to, že právo ošetřované osoby udělit lékaři souhlas ke sdělení skutečností, jež jsou předmětem lékařského tajemství, je právem osobnostním, tzn., že se váže jen a pouze k jeho osobě a po jeho smrti nepřechází na dědice. Naopak dědicům (ne všem, ale dle ustanovení § 15 občanského zákoníku manželu, partnerovi5 a dětem a není-li jich rodičům zemřelého) přísluší právo po smrti fyzické osoby uplatňovat právo na ochranu její osobnosti, např. lidské důstojnosti, soukromí apod. Toto právo je však samostatné osobnostní právo těchto dědiců a není odvozeno od osobnostního práva zemřelé osoby.

Právo na ochranu osobnosti, které stanoví i výše zmíněný § 15 občanského zákoníku, zahrnuje také skutečnost, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy, týkající se fyzické osoby, smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím souhlasem (§ 12 odst. 1 občanského zákoníku). V medicíně není neobvyklé, že si lékař pacienta či část jeho těla  vyfotografuje před a po zákroku (např. v oboru plastické chirurgie, ale i jiných), aby bylo zřejmé, jaké zlepšení či změna jeho zásahem nastala apod. Ale i v tomto případě je povinen si souhlas pacienta předem vyžádat. Tím spíše jeho souhlas potřebuje, pokud hodlá tyto fotografie použít např. při prezentaci na vědecké konferenci, ve své odborné publikaci či je hodlá umístit na internet - zejména pokud lze pacienta na základě snímků identifikovat, což by ho v určitých případech při zveřejnění těchto snímků mohlo poškodit. 

Pokud by lékař neměl svolení dotyčné fyzické osoby (pacienta), měla by tato osoba právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění  (§ 13 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud by se toto zadostiučinění (např. omluva) nejevilo postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši této finanční náhrady by určil soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Jak vyplývá z výše uvedeného, povinnosti zdravotníků ve vztahu k informacím o pacientech a ke zdravotnické dokumentaci jsou upraveny v mnoha právních předpisech a není snadné se v nich orientovat. Snad bude tento článek v tomto ohledu nápomocen.

Vysvětlivky:

1) Souhlas musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný – viz. § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Souhlas nemusí být písemný, ale je to vhodné pro případnou potřebu dokazování.

2) Dle těchto ustanovení má zdravotnické zařízení (a tedy samozřejmě potažmo lékař) povinnost v případě podezření z týrání dítěte, zneužívání dítěte či zanedbání péče o ně zajistit záznam o ošetření a následně jej zaslat obecnímu úřadu obce z rozšířenou působností, do jehož působnosti patři i výkon sociálně právní ochrany dětí.

3) Pojem osoba blízká je definován v ustanovení § 116 občanského zákoníku jako příbuzný  v řadě přímé, sourozenec, manžel či partner (v případě registrovaného partnerství) a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

4) Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví – li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádání orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů.

5) Partnerem je myšlen partner dle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů

Mgr.Simona Černá, právník, Hradec Králové, simona.cerna@hkk.izcr.cz