Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

EVOLUCE MENOPAUZY

Evolution of menopause

T. Rešlová

Porodnická a gynekologická klinika, LF UK a FN, Hradec Králové, přednosta doc. MUDr. J. Tošner, CSc.

 Společně se vzpřímenou chůzí a zvětšením mozku je menopauza jedním z nejdůležitějších biologických znaků, které odlišují člověka od opic. Přestože je obecně přijímanou a nevyhnutelnou událostí v životě ženy, je pro evoluční biology paradoxní odchylkou v živočišné říši. Obecně platí, že základem přirozené selekce je podpora genů zodpovědných za dosažení co největšího počtu potomků. Proto lze jenom obtížně pochopit, proč byly u každé ženy  vyčleněny geny, které tuto schopnost omezí.  Většina  živočichů, včetně mužů, je plodná až do konce života.  U žen zřejmě probíhají  reprodukční a somatické stárnutí po odlišných drahách (6). Rozdíl mezi průměrnou délkou života a relativně časným ukončením fertility je zpravidla vysvětlován neobvyklými aspekty vývoje člověka (8).

Výlučnost menopauzy člověka

Údaj o fertilitě živočichů končící až smrtí není přesný.  U zvířat, která žijí v zajetí i u některých volně žijících klesá fertilita s věkem. Pokud je například starším samicím Macaccus rhesus zajištěna pravidelná strava, dobrá zdravotní péče a ochrana před nepřáteli, je řada  z nich sterilních. Odtud pramení názor některých biologů, že menopauza člověka je částí široce rozšířeného jevu a proto není ničím mimořádným. Zvířata chovaná v laboratorních podmínkách a v zoologických zahradách však žijí podstatně déle než ve volné přírodě. V prostředí, které lidé postupně vytvořili pro domestikované zvířecí miláčky, je život psů a koček desetinásobkem času volně žijících protějšků (7).  Přijetí menopauzy za obecně se vyskytující úkaz v přírodě proto vyžaduje více než průkaz sterility u živočichů s uměle prodlouženým životem. Předpokládá nález populace, ve které stráví většina samic významnou část života po ukončení fertility. Kromě člověka splňuje tuto podmínku pouze druh velryb globicephalea macrorhynchus. Samice vstupují do postmenopauzy ve věku 30-40 let a žijí v postreprodukčním období dalších 14 let (3). Menopauza tedy není omezena pouze na člověka, ale vyskytuje se ještě nejméně u jednoho živočišného druhu. Přesto představuje natolik neobvyklý jev, že její evoluce vyžaduje vysvětlení. Jistě jsme ji nezdědili po velrybách. K evoluci menopauzy muselo dojít zřejmě před 7-5 miliony let, kdy se člověk oddělil od opic.

Teorie vývoje menopauzy 

Z pohledu průměrné délky života není jasné, proč reprodukční období končí u člověka relativně časně. I přes intenzivní hledání odpovědi se vysvětlení selekce menopauzy pohybuje pouze na úrovni předpokladů. Základní evoluční hypotézy vycházejí z rizika porodu ve vyšším věku a z úlohy postreprodukčních žen v péči o potomstvo (15,31).

Menopauza-ochrana před reprodukcí ve vyšším věku

Vzpřímená chůze vedla ke konstrukčním změnám pánve a ke zvětšení mozku. Zúžení porodního kanálu a nárůst objemu lebky zvýšily riziko komplikací pro plod i matku. Byl vysloven předpoklad, že menopauza je ochranou matek před pozdní reprodukcí, kdy prospěch může být malý a cena příliš vysoká (7). Prospěch sníží poměrně dlouhá závislost dítěte na matce a krátké intervaly mezi porody spojené s rostoucím počtem současně vyživovaných potomků, vyšší výskyt potratů, vrozených vývojových vad, mrtvorozenosti a plodů nižší hmotnosti (19). S věkem stoupá také riziko úmrtí ženy v souvislosti s porodem, které ohrozí život novorozence i  dalších závislých dětí (35). Zdá se proto logické, že reprodukce končí v okamžiku, kdy riziko spojené s těhotenstvím a porodem převýší výhody vlastního rozmnožování. 

Při respektování zákona evoluce se nabízí otázka, jaký by byl rozdíl v počtu přežívajících dětí u žen s menopauzou a bez menopauzy? Hypotéza  o větším počtu potomků u žen s menopauzou byla testována zpracováním demografických údajů  v tradiční společnosti. Pod pojmem tradiční společnost se myslí populace žijící ve stavu přirozené fertility (bez ovlivnění antikoncepcí) a s omezeným přístupem k lékařské péči.   Ze získaných výsledků se zdá, že výše uvedený předpoklad nemusí být platný. Helle a spol. (17) hodnotili populaci samijských žen narozených a žijících v severní Skandinávii v letech 1679-1839 odkázanou na pastevectví sobů a rybolov. Sledovali spojení časné a pozdní reprodukce s dlouhověkostí, vliv načasování reprodukce na přežití potomků do dospělosti a riziko mateřské mortality. Prokázali, že přirozená selekce zvýhodnila časnější začátek i pozdější ukončení reprodukce a vyšší celkovou plodnost. Pozdní ukončení reprodukce  nezvýšilo mateřskou mortalitu a nesnížilo pravděpodobnost přežití dítěte.  Kromě toho byl zjištěn pozitivní vliv vyššího věku při posledním porodu na prodloužení postreprodukčního období. Zdá se, že minimálně u této populace přirozená selekce zvýhodnila pozdní reprodukci Autoři studie připouštějí, že za prodloužení života mohou být zodpovědné i jiné mechanismy. Dlouhověkost může být výměnou za vysoký reprodukční úspěch (co největší počet přežívajících dětí) v mladším věku. Dopad úmrtí matky na přežití potomků může být menší u druhů žijících v rodinách, protože další členové její úlohu nahradí. Prodloužením reprodukce do vyššího věku se prodlouží  tvorba estrogenů a sníží se mortalita na onemocnění spojená s jejich deficitem. Z hlediska evoluce nepravděpodobným vysvětlením je péče potomků o matky. Nelze vyloučit ani souvislost mezi dlouhověkostí a schopností reprodukce do pozdního věku u žen s velmi dobrým zdravotním stavem.

Hypotéza předčasného ukončení reprodukce

Na rozdíl od muže byla žena přirozenou selekcí naprogramována před několika milióny let tak, aby ukončila předčasně reprodukci. Předčasné stárnutí reprodukčního systému je překvapující, protože další orgánové systémy  a reprodukční systém muže pokračují ve své funkci. Člověk se může dožít téměř sta let, ale fertilita ženy končí přibližně v polovině této doby. Pokud ovšem srovnáme člověka s jinými primáty, nelze mluvit o předčasném ukončení reprodukce. Zatímco u šimpanzů  následuje mortalita fertilitu a volně žijících jedinců ve věku 45 let je méně než 3%, ve společnosti lovců-sběračů to bylo přibližně 30% lidí (2). Rozdíl mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými primáty nespočívá v předčasném ukončení reprodukce, ale v prodloužení života do postmenopauzy.

Hledání odpovědi na otázku proč byla selektována menopauza, se proto přesunulo k doposud nezodpovězenému dotazu, proč přirozená selekce zvýhodnila u člověka postreprodukční období. Mnozí hledají vysvětlení ve Williamsově hypotéze "předčasného ukončení" reprodukce, ve které je zdůrazněn zásadní význam rozšířené mateřské péče pro přežití potomků (38).  Jestliže stárnoucí matka obětuje svoji reprodukční schopnost přežití již narozených dětí, může mít více potomků než žena, která riskuje další těhotenství. Hawkesová odmítla Williamsův předpoklad, protože s rozšířenou péčí se lze setkat i u opic, které jsou fertilní až do konce svého  života a předložila  "babičkovskou" hypotézu (13).

Babičkovská hypotéza a dlouhověkost

Hawkesová vyslovila hypotézu, která spojuje čtyři  vývojové rysy odlišující člověka od primátů. Jsou to: 1. dlouhověkost, 2. pozdější dosažení zralosti, 3. menopauza, 4. časné odstavení dítěte s dalším potomkem porozeným v době, kdy je předchozí ještě plně závislý na matce (15). Domnívá se, že základním rysem člověka není předčasné ukončení fertility, ale postmenopauzální dlouhověkost daná zpomaleným stárnutím.

Prodloužení života není pouze záležitostí minulého století, pro které byla typická významná změna sociálních podmínek a zdravotní péče. Prvním krokem byl již odlišný způsob života před 7-8 milióny let, kdy se člověk usadil a začal pěstovat kulturní plodiny a domestikovat první druhy zvířat. A ještě pravděpodobněji to bylo v podstatně časnějším období spojeném s napřímením předchůdce člověka, který začal užívat pro své přežití nástroje a oheň.

Hawkesová se v "babičkovské" hypotéze neptá, proč končí reprodukce předčasně, ale pokouší se  objasnit, proč žijeme tak dlouho po ukončení fertility.  Za jeden z klíčových znaků, které odlišují člověka od jiných živočišných druhů a mohly by přispět k vysvětlení, považuje mimořádně dlouhou závislost lidského mláděte na rodičích a především na matce. Mládě šimpanze si po svém odstavení ihned začíná zajišťovat potravu zpravidla s užitím horních končetin. Na rozdíl od opic člověk z období lovců sběračů získával a připravoval většinu potravy s užitím různých nástrojů a upravoval ji s pomocí ohně.  Nástroje užíval také k ochraně před nebezpečnými predátory. K výrobě a  ovládání nástrojů je nezbytný určitý stupeň mentálních schopností a zručnosti, které dítě postrádá. Kromě toho je ke zhotovení a používání pracovních prostředků  potřebné nejenom napodobování, ale také řeč, kterou se dítě musí naučit. Díky kulturnímu vývoji a technickému pokroku se člověk  stal samostatnější později než primáti srovnatelné velikosti. Neandrtálci a homo erectus  dosahovali zralosti  dříve než dnešní dívky.  Reprodukci zahajovali časněji a prvního vnoučete se dožívali ve druhé polovině druhého a v časném třetím deceniu.  (7). 

Zpomalení vývoje patří společně se  zvýšeným věkem maturity a zahájení reprodukce k evolučně stabilním strategiím pouze při nízkém riziku mortality.  Úmrtnost se snížila   až vytvořením prostředí, které umožnilo dostatečně dlouhý život pro zabezpečení samostatnosti co největšího počtu dětí  (7).

Každé další dítě ohrožuje život matky nejenom porodem, ale také vyčerpáním při obtížnějším zajištění potravy pro další "ústa". U primátů je běžné, že se matky dělí s dětmi o potravu, ale pouze člověk poskytne odstaveným dětem její podstatnou část. Velmi účinná je pomoc postmenopauzálních babiček, které již nemají vlastní malé děti (34). Péče o nesamostatná vnoučata je významná především v době, kdy je jejich matka těhotná nebo se stará o novorozence.  Předpoklad, že dělení matek s dětmi o jídlo by mohlo být podkladem pro vývoj dlouhověkosti se Hawkesová a spol. (14) pokusili doložit studiem dělby práce při zabezpečení potravy ženami z kmene Hadza v Tanzánii, který žije na úrovni společnosti lovců-sběračů. Většinu času věnovaly shánění jídla, které tvořily především oddenky, ovoce a med postmenopauzální ženy. Hadza babičky pracovaly 7 hodin denně, mladé dívky 3 hodiny a ženy ve věku plodnosti 4,5 hodiny. Množství  potravy stoupalo s věkem a zkušenostmi. Přestože již babičky neměly vlastní, závislé děti, byly schopné opatřit jídlo v rozsahu, který podstatně převyšoval jejich  požadavky.

Z pozorování Hawkesové je zřejmé, že babičky mohou ovlivnit růst novorozenců dvojím způsobem. Prvním je zajištění stravy pro kojící  ženu a tím i pro její dítě, které se stává rychleji nezávislé na matce. Druhým je poskytnutí potravy odstaveným dětem. Díky babičkám mohou být jejich dcery těhotné častěji a časněji. Tím se naplní zákon evoluce a  žena s geny pro přežití po snížení reprodukční schopnosti může mít více potomků. V počátečních fázích vývoje člověka byla vysoká plodnost nezbytná. Prostředí, ve kterém člověk žil, bylo krutější, než je tomu dnes a z velké části bylo zodpovědné za vysokou úmrtnost dětí i dospělých. Schopnost využít výhody a překonat nevýhody přírodních podmínek  zvýšila šanci na přežití a přispěla k prodloužení doby života.   

Teoreticky lze očekávat selekci postreprodukční dlouhověkosti i  v případě, kdy ukončení reprodukce zvýší nejenom fertilitu dcer, ale i tělesnou kondici babiček. Lahdenpedra a spol. (22) poskytli další důkazy pro hypotézu Hawkesové hodnocením zdravotního stavu babiček stanovením vztahu mezi počtem vnoučat a délkou postmenopauzy. Vycházeli z mutigeneračních demografických údajů, které se týkaly přibližně 3000 žen, jejich dětí a vnoučat. Jednalo se o populace žijící v 18. a 19. století ve Finsku a v Kanadě, které se živily zemědělstvím a rybolovem. Bylo pro ně typické, že prarodiče žili společně se svými potomky. Výsledky potvrdily, že čím déle žila žena po menopauze, tím více vnoučat předala následujícím generacím.  Na každých 10 let postreprodukčního života se počet zvýšil o dvě vnoučata, protože v přítomnosti matky byla dcera schopna rodit častěji, časněji a úspěšněji. Selekce pro odložené stárnutí slábla s nástupem postreprodukčního období potomků. Ukončení fertility dcer provázelo urychlení mortality matek. Studie dále prokázala následující skutečnosti:

·        babičky byly stejně výhodné pro dcery i pro syny,

·        výsledky neovlivnila sociální třída a babičky byly stejně prospěšné pro nájemce i vlastníky půdy,

·        i přes kulturní, sociální, ekologické a demografické rozdíly byly výsledky shodné pro finskou i kanadskou populaci.

Přes předložené důkazy je hypotéza Hawkesové kritizována z několika důvodů (23,30):

Velký podíl starších lidí ve společnosti je považován za relativně nový jev, který je výsledkem podstatného prodloužení života především v minulém století. Uvedená námitka není správná, protože již ve společnosti lovců-sběračů se dožívala přibližně třetina žen více než 45 let a přítomnost nereprodukčních jedinců představovala základní rozdíl proti nejbližším příbuzným primátům (16).

Dlouhověkost je vysvětlována zvýšenou péčí a ochranou starých lidí mladými. Obecně se mladí lidé starají o přežití starých, pokud jsou pro ně prospěšní. Nelze pochybovat o výhodnosti babiček pro jejich potomky. Zajímavé je i vysvětlení Diamonda, který popisuje  zážitky z pobytu v Nové Guineji (8). Při studiu ekologie ptactva zde žil mezi negramotnými lidmi, kteří používali primitivní nástroje a byli závislí na zemědělství a lovu. Obyvatelé měli rozsáhlé znalosti o výskytu, chování a užitku tamního ptactva. Podrobná informovanost byla velmi důležitá, protože rostliny a živočichové byli nejenom základem potravy, ale také stavebním materiálem a součástí přírodních léků.  Dotazy na vzácné ptáky byli schopni zodpovědět pouze velmi staří lidé. Stará osoba je knihovnou kmene, protože ve společnosti, která neznala písmo, si tito lidé pamatovali události, které se přihodily v daleké minulosti. Soubor znalostí, které staří lidé uchovávají v paměti je významný pro přežití celého kmene. Při návštěvě Renellova ostrova, který leží v jihozápadním Pacifiku v oblasti cyklonů se Diamond zajímal o volně rostoucí plody a semena, kterými se živí ptáci. Obyvatelé jmenovali řadu rostlin a zároveň uvedli, zda jsou plody jedlé i pro člověka.  Dělili je do tří kategorií.  V první kategorii byly jedlé plody, ve druhé nejedlé a ve třetí ty, které lze jíst pouze v době hladomoru.  Tehdy poprvé uslyšel termín "hungi kengi", který označoval nejvážnější z cyklonů, které postihly ostrov. Cyklon zničil většinu lesů a byl příčinou hladomoru. Ostrované přežili díky plodům, které běžně nejedí.  Vyžadovalo to přesné znalosti o tom, které rostliny jsou jedovaté a zda lze škodlivé látky odstranit určitou formou přípravy jídla. Přesné informace získal od velmi staré ženy, která byla poslední žijící osobou s přímými zkušenosti z  doby bezprostředně po cyklonu. Stará žena uvedla, že v době "hungi kengi" byla dítě a přežití cyklonu bylo závislé na informacích starých lidí, kteří zažili předchozí cyklon. Schopnost lidí jejího kmene přežít další přírodní katastrofu závisela na její paměti, která byla velmi přesná. V tradičních společnostech jsou na sobě lidé závislí a staří jedinci jsou nezbytní nejenom pro přežití svých dětí a vnoučat, ale také dalších příbuzných, kteří nesou jejich geny (25). Starý muž nebyl ohrožen porodem nebo vyčerpáním péčí o děti a proto nebyla nutná ochrana alternativou menopauzy. Stará žena, která neprodělala menopauzu, mohla být vyloučena z lidského genomového poolu, protože byla nadále vystavena riziku porodu a péče o děti.  Při katastrofách typu "hungi kengi" by smrt těchto žen vedla k eliminaci všech příbuzných a cena zaplacená za pochybnou výhodu pokračovat v plození vlastních dětí by byla obrovská. 

Babičkovská hypotéza se týká pouze dcer a nezmiňuje syny.  Babičky by mohly ovlivnit fertilitu svých synů obdobně jako je tomu u dcer. Hodnocení úlohy babiček počtem potomků je však obtížné, protože může být zkreslené nejasnou paternitou. Slabou stránkou hypotézy je také předpoklad, že dcery v reprodukčním věku žijí se svými matkami. I u nehumánních primátů samice častěji než samci migrují po dosažení věku zralosti (33). Paternitní tesy v jednom  společenství ukázaly, že u více než poloviny novorozenců nebyl otcem žádný z přítomných samců (12).

Babičkovská hypotéza nevysvětluje dlouhověkost mužů. Předpokládá se, že geny zodpovědné za dlouhověkost mohou být přeneseny nejenom na dcery, ale i na syny.  

Dlouhověkost, pozdní reprodukce a  kapacita reserv

Reprodukce je energeticky nákladná, protože využívá zdroje, které by jedinec mohl použít k prodloužení vlastního života. Podmínkou reprodukčního úspěchu (RÚ) je dostatečně dlouhé přežití. V závěrech jednotlivých studií je překvapivě uváděn negativní i pozitivní vliv RÚ na dlouhověkost. Obě krajní možnosti jsou zřejmě důsledkem působení řady faktorů, které mohou  být zodpovědné za protikladný výsledek. U člověka je RÚ určován především rozsahem péče o potomky

V živočišní říši obecně platí, že investice rodičů do potomstva je souhrnem úsilí a nákladů spojených s koncepcí, těhotenstvím, postnatální péčí, výživou a ochranou mláďat.

Každé nové dítě snižuje objem zdrojů dostupných pro investování do dříve narozených dětí i do vlastního zdraví. Mít méně potomků je výhodné pro děti, ale stále ještě energeticky nákladné pro rodiče. (Mace 1998).  Jednoduchým řešením je odložení reprodukce do vyššího věku. Žena, která zahájí reprodukci později, si vytvoří dostatečné reservy pro kvalitní rodičovskou péči i dlouhodobé udržení dobrého zdravotního stavu. Dítě, kterému bude věnována kvalitní rodičovská péče nebude využívat vlastní energetické rezervy, ale naopak  bude zvětšovat zásobní zdroje pro svoji budoucí úspěšnou reprodukci. Přebytek rezerv bude natolik veliký, že mu umožní dosažení dlouhověkosti. Je zřejmé, že vztah mezi paritou a dlouhověkostí není významný. Klíčem k dlouhověkosti je vytvoření reserv oddálením a nikoliv časným zahájením  reprodukce (24).  To je v rozporu s laickou představou o riziku pozdního těhotenství pro starší matku, která se díky svému věku nemusí dožít dospělosti  potomka.

Buněčná teorie menopauzy

Žena se dožívá menopauzy v průměrném věku 51 let s fyziologickým rozpětím 40-55 let. Věk menopauzy je významný retrospektivní ukazatel ovariálního stárnutí. Menopauzou končí reprodukční funkce a s výjimkou tvorby testosteronu i endokrinní funkce ovaria. Příčinou ukončení reprodukce je  vyčerpání značného, ale neobnovitelného počtu oocytů. Kontinuální úbytek začíná již ve 20. týdnu nitroděložního vývoje z výchozí hodnoty 7 miliónů, pokračuje na 1-2 milióny v době porodu, ve 37 letech dosahuje přibližně 25 000 a ve věku 51 let, který je průměrným věkem menopauzy, zbývá v ovariu asi 1 000 oocytů (26).  Proč u člověka dochází na rozdíl od jiných savců k vymizení oocytů již ve středním věku? Příčinou je prenatální  zahájení meiózy současně ve všech zárodečných buňkách bez možnosti následné mitózy, která by umožnila doplňování oocytů (11). Tím se ženy zásadně liší od mužů, u kterých začíná meiotické dělení až v období puberty a prochází jím pouze část zárodečných buněk. Další prodělávají mitotické dělení, které umožní kontinuální doplňování spermií po celou dobu života. 

Je věk limitem pro reprodukci?

V řadě zemí s dobrým přístupem k účinné antikoncepci narůstá tendence k oddalování těhotenství. Například v Holandsku se v posledních třiceti letech zvýšil věk ženy při prvním těhotenství z 24,3 let na 29,1 let a průměrný věk pro všechna těhotenství dosáhl 30,7 let. (21). Věk prvního a mnohdy jediného těhotenství se pomalu přibližuje k věku menopauzy. V důsledku těchto změn je stále více žen postaveno před problém neočekávané a nežádoucí sterility.

Jedním z nejdůležitějších cílů výzkumu posledních let je ochrana plodnosti žen ohrožených předčasnou menopauzou indukovanou chemoterapií a aktinoterapií. Znamená to snad, že z  využití výsledků budou zdravé stárnoucí ženy vyloučeny? Experimentálně a zatím ojediněle v praxi ověřené možnosti zachování nebo prodloužení reprodukce a jejich využití u zdravých žen vyvolaly diskusi o dvou následujících  otázkách:

Budou rozpracované metody bezpečné?

Jak přijme společnost demografický posun? 

Zatím panuje shoda o tom, že je vysoce pravděpodobné, že navrhované metody budou bezpečné a účinné. Nejistota se proto netýká medicínských problémů, ale postoje společnosti ke “starým“ rodičům malých dětí. V této souvislosti se zdá plně oprávněná námitka, že žijeme podstatně déle a také zdravěji než na počátku minulého století a proto nemusí být normou pouze porod ve druhém nebo třetím deceniu.

Za nejjednodušší způsob prodloužení reprodukční fáze je považováno zamrazení oocytů nebo ovariální tkáně.  V současné době se využívají  zamražená embrya. Zmrazení oocytů je problematické pro riziko narušení cytoplasmy při rozmrazování.  Porcu a spol. (32) vyvinuli roztok, který řeší problém rozmrazení a dle jejich názoru je metoda připravena k  rutinnímu využití v klinické praxi.  Na rozdíl od spermií je však získání ovocytů složitější pro nezbytnou stimulaci a invazivní povahu odběru. Při srovnání s počtem spermií v ejakulátu je počet oocytů výrazně limitovaný  a tomu odpovídá i šance na úspěšné těhotenství. Výhodnější se zdá využití zmrazené ovariální tkáně, která by byla při zpětném přenosu zdrojem oocytů.  V roce 2004 uveřejnili Oktay a spol.   zprávu o endokrinní aktivitě štěpu transplantovaného ženě s předčasnou menopauzou (27).  Donnez a spol. (8) popsali první těhotenství s využitím zmrazené ovariální tkáně u pacientky s indukovanou menopauzou po chemoterapii.

Vyloučení invazivních výkonů k oddálení menopauzy by významněji postihlo  porušení molekulárního mechanismu zodpovědného za atresii.  Alternativou je doplnění zásoby oocytů z kmenových buněk ovaria (20).    

V současné době je testován metabolit ceramidu sphingosin-1-monofosfát (S1P), který chrání oocyty před apoptózou vyvolanou aktinoterapií.  Problém život ohrožujícího systémového působení je  experimentálně řešen zavedením kapslí přímo do ovaria. (29).  zatím není jasné, zda je schopen zabránit i apoptóze indukované chemoterapií. Themen a spol. (37) prokázali v ovariích alternativu S1P nazvanou Anti-Mülleriánský hormon (AMH), který inhibuje rekrutování primordiálních folikulů a snižuje citlivost pro selekci dominantního folikulu závislou na FSH. U myší s chybějícím AMH zanikají folikuly trojnásobně rychleji než u kontrol s AMH. Zatím není jasné, zda by bylo možné využít AMH k prodloužení fertility. Hladiny AMH v séru jsou citlivým ukazatelem ovariální rezervy.

Oddálení atresie folikulů neřeší problém chromozomálních aberací stárnoucích oocytů přítomných až u 80% žen ve věku 40-45 let (4).  Již v roce 1929 Allen a o deset let později Evans uveřejnili výsledky studií oogeneze a obnovy folikulů v ovariích samic dospělých myší. V experimentu prokázali cyklickou proliferaci zárodečného epitelu, která umožní doplnění oocytů v kůře dospělého ovaria během estru a je náhradou za velký počet oocytů eliminovaných atresií (1,10). Johnson a spol. (18) prokázali přítomnost kmenových buněk, které jsou základem pro vznik oocytů a folikulů v postnatálním ovariu savců. Bukovský a spol. potvrdili, že ve tkáňových kulturách je povrchový epitel ovaria dospělých žen zdrojem zárodečných buněk. Později poskytli důkaz o obnově primárních folikulů v dospělosti začleněním nově diferencovaných zárodečných buněk do hnízd primitivních granulózových buněk v kůře ovaria (5). Obě buněčné složky se diferencují postupně a do novo z mezenchymálních progenitorových buněk tunica albuginea. Pokud by ovarium ženy obsahovalo podobnou populaci kmenových buněk, bylo by možné odvrátit menopauzu podporou jejich dělení. Myšlenku kmenových buněk dokládají Oktayovi studie s transplantovanou ovariální tkání (28).

Závěr

Menopauza je evoluční hádankou, ale zdá se, že by nemusela být strašákem pro ženy s chemoterapií indukovanou menopauzou, ženy s předčasným ovariálním selháním a snad ani pro zdravé ženy, které z nejrůznějších důvodů oddalují těhotenství. Veřejnost by měla být informována o tom, že věk snižuje  naději na otěhotnění a porod zdravého dítěte.  Věk by však neměl být absolutním limitem pro mateřství.

Literatura

1.     Allen, E.: Ovogenesis during sexual maturity. Am J Anat, 31, 1923, s. 439-481.

2.     Alvarez, H.P.: Grandmother hypothesis and primate life histories. Am J Phys Anthropol, 113, 2000, s. 435-450.

3.     Austad, S.N.: Menopause: an evolutionary perspective. Exp Gerontol, 29, 1994, s. 255-263.

4.     Battalglia, D.E., Goodwin, P., Klein, N.A., Soules, M.R.: Influence of maternal age on meiotic spindle assembly in oocytes from naturally cycling women. Hum Reprod, 11, 1996, s. 2217-2222.

5.     Bukovsky, A., Copas, P., Virant-Klun, I. : Potential new strategies for the treatment of ovarian infertility and degenerative diseases with autologous ovarian stem cells. Expert Opin Biol Ther, 6, 2006, s. 341-365.

6.     Cohen, A.A.: Female post-reproductive life span: a general mammalian trait. Biol Rev Camb Philos Soc, 79, 2004, s. 733-750.

7.     Crews, D.E., Geber, L.M.: Reconstructing life history of hominids and humans. Coll Antropol 1, 2003, s. 7-22.

8.     Diamond, J.: Why women change, Discover, 17, 1996

9.     Donnez, J., Dolmans, M.M., Demylle, D. et al.: Livebirth after orthotopic transplantation of cryopreserved ovarian tissue. Lancet, 364, s. 1405-1410.

10. Evans, H.M., Swezy, O.: Ovogenesis and the normal follicular cycle in adult mammalia. Mem Univ Calif , 9, 1931, s. 119-224.

11. Finn, C.A. : Reproductive aging and the menopause, Int J Dev Biol, 45, 2001, s. 613-617.

12. Gagneux, P., Woodruff, D.S., Boesch, C.: Furtive mating in female chimpanzees. Nature 387, 1997, s. 358-359.

13. Hawkes, K., O´Connell J.F., Blurton Jones, N.G. et al.: Grandmothering, menopause, and the evolution of human life histories. Proc. Natl. Acad. Sci.  95, 1998, s. 1336-1339.

14. Hawkes, K., O´Connell J.F., Blurton Jones, N.G. et al.:  Hadza womens time allocation, offspring provisioning. and the evolution of long postmenopausal life spans. Curr Anthr 38, 1997, s. 551-577.

15. Hawkes, K.: Grandmothers and evolution of human longevity. Am J Hum Biol, 15, 2003, s. 380-400.

16. Hawkes, K.: The grandmother effect. Nature, 428, 2004, s. 128-129.

17. Helle, S., Lummaa, V., Jokela, J.: Are reproductive and somatic senescence coupled in humans? Late, but not early, reproduction correlated with longevity in historical Sami women. Proc Biol Sci, 272, 2005, s. 29-37.

18. Johnson, J., Canning, J., Kaneo, T.: Germline stem cells and follicular renewal in the postnatal mammalian ovary. Nature, 428, 2004, s. 145-150.

19. Jolly. M., Sebire, N., Harris, J., et al.: The risks associated with pregnancy in women aged 35 years or older. Hum Reprod 15, 2000, s. 2433-2437.

20. Kerr, J.B., Duckett, R., Myers, M., et al.: Quantification of healthy follicles in the neonatal and adult mouse ovary: evidence for maintenance of primordial follicle supply. Reproduction, 132, 2006, s. 95-109.

21. Kok, H.S., van Asselt, K.M., van der Schouw, Y.T.: Genetic studies to identify genes underlying menopausal age.  Hum Reprod Update 2005, 11, s. 483-493

22. Lahdenpera, M., Lummaa, V., Helle, S. et al.: Fitness benefits of prolonged post-reproductive lifespan in women. Nature, 428, 2004, s. 128-129.

23. Lahdenpera, M., Lummaa, V., Russell, A.F.: Menopause: why does fertility efore life? Climacteric, 7, 2004, s. 325-326.

24. Larke, A., Crews, D.E.: Parenteral investment, late reproduction, and increased reserve capacity are associated with longevity in humans. J Physiol. Anthropol 25, 2006, s. 119-131.

25. Lewis, K.: Human longevity: an evolutionary approach. Mech Aging Dev., 109, 1999, s. 43-51.

26. Lobo, R.A.: Potential options for preservations of fertility in women. N Engl J Med, 353, 2005, s. 64-73.

27. Oktay, K., Buyuk, E., Veeck, L.: Embryo development after heterotopic transplantation of cryopreserved ovarian tissue. Lancet 363, 2004, s. 837-840.

28. Oktay, K.: Sontaneous conception and live birth after heterotopic ovarian transplantation: is there a germline stem cell connection? Hum Reprod, 21, 2006, s. 1345-1348.

29. Paris, F., Perez, G.I., Fuks, Z., et al.: Sphingosine 1-phoshate preserves fertility in irradiated female mice without propagating genomic damage in offspring. Nat Med, 8, 2002, s. 1329.

30. Peccei, J.S.: A critique of the grandmothers hypotheses: old and new. Am J Hum Biol, 13, 2001, s. 434-452.

31. Peccei, J.S.: The origin and evolution of menopause: the altriciality life span hypothesis. Ethol Sociobiol, 16, 1995, s. 425-449.

32. Porcu, E., Ventroli, S.: Progress with oocyte cryopreservation. Curr Opin Obstet Gynecol, 18, 2006, 273-279.

33. Pusey, A., Williams, J., Goodall, J.: The influence of dominance rank on the reproductive success of female chimpanzees. 1997, 277, Science, s. 828-831.

34. Sear, R, Mace, R., McGregor, I.A.: Maternal grandmothers improve nutritional status and survival of children in rural Gambia . Proc Biol Sci, 267, 2000, s 1641-1647.

35. Shaney, D.P., Kikwood, T.B.L.: Evolution of the human menopause, BioEssays, 23, 2001, s. 282-287.

36. Schultz, A.H.: The life of primates. New York , Universe Book. 1969.

37. Themmen, A. P.: Anti-Müllerian hormone: its role in follicular growth initiation and survival and as an ovarian reserve marker. J Natl Cancer Inst Monogr, 34, 2005, s. 18-21.

38. Williams, G.C.: Pleiotropy, natural selection, and the evolution of senescence. Evolution, 11, 1957, s. 398-411.

Doc. MUDr. Taťána Rešlová, CSc., Porodnická a gynekologická klinika, LFUK a FN Hradec Králové