Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

VÝLET DO PRAHY

A trip to Prague

Usedl jsem znaven na malý schůdek domu na rohu  Market street a 3rd Road street v San Francisku, kelímek s kolou jsem postavil před sebe a znaveně funěl po absolvování expozice Galerie moderního umění (v úterý zdarma). Neuplynula ani minuta a snad první chodec mně hodil do koly pár centů a než jsem stačil zaprotestovat, objevily se tam další. Zahanbeně jsem se dal na útěk zanechav kolu i s mincemi na místě  s vidinou titulků v českém tisku: „Docent Karlovy University žebrá v Americe“! Vím samozřejmě, že jsem placen královsky, cesta na jakýkoli kongres bez sponzora je neuskutečnitelná a žebrat se má zásadně jen doma.

S žebráky v cizině jsem se setkal i během onkologického kongresu v Istanbulu. Vždy se stydím a bojuje ve mně Jekyll a Hyde. Jeden říká žebrákovi: běž raději pracovat a druhý: asi nemůže získat práci. Istanbulská  žebračka s dítětem byla zajímavá tím, že se na mou kolegyni po vhození mince z peněženky do klobouku vrhl opodál stojící mladík ve snaze vytrhnout ji peněženku celou. Dříve než svůj hanebný čin mohl dokonat, srazil jej na zem tajný policista, nasadil mu želízka a odvedl na policejní stanici. Celá akce netrvala ani 20 vteřin. Žebračka snad celou akci nezaznamenala, nebyl jsem si jistý, zda zloděj patřil k ní nebo na ní jen parazitoval. Jisté je, že vytahovat peněženku z kapsy se nevyplácí.

Občas se cítím chudý také a tak jsem se  rozhodl jet na zasedání katedry ILF do Prahy vlakem. Blud lakoty mně oslepil, zdálo se mně, že benzín  je drahý a pak si v Praze nikdy nejsem jistý, jestli automobil ještě mám nebo nemám. Vstal jsem v 5 ráno a v dvacetistupňovém mrazu se vydal na půlhodinovou cestu na nádraží. Autobusy ani taxíky v Třebechovicích nejezdí. Po dvaceti metrech jsem litoval, že jsem si zapomněl brusle. Po 2 odpíchnutých Ritbergrech a  Salchovu vzad jsem přidal i piruetu, stoj na hlavě a sed roznožmo na zemi. Když jsem konečně našel aktovku, kterou jsem při akrobacii neuváženě vhodil do jakýchsi křovisek Heldova parku,  rozhodl jsem se použít chůzi, kterou mám odkoukanou od pacientů s inkontinencí stolice na chirurgii. Jde o to dělat velmi krátké krůčky dosti vysokou frekvencí, jinak se na potřebné místo ( WC nebo nádraží) nedostanete včas. Podařilo se. Na nádraží jsem si vybral důvěryhodnou pokladní a zeptal se, zda rychlík do Prahy dnes pojede. Uraženě se podívala do kompjútru a pravila, že vlak má zpoždění 3 minuty. Trochu mně překvapila. Počítač jsem na nádraží nečekal, snad proto jsem lehkomyslně zakoupil lístek za 180 Kč a začal čekat. Asi po hodině se čekárna 10x 10 metrů naplnila asi stovkou nejrozmanitějších cestujících, kteří čekali na můj a zřejmě i jiné vlaky. Představoval jsem si jak se asi hřáli Napoleonovi vojáci při útěku z Ruska. Tiskli se k sobě v kruzích tak dlouho, až zmrzli. My jsme byli ve fázi zahřívání. Já měl ovšem smůlu, slečny byly o 3 kruhy dál a já se tiskl na nějakého mimořádně zanedbaného a uzeného děda, který zcela určitě nikam nejel, jen se zahříval.

Po hodině a půl mně zlomily zavřené dveře toalety a  výpočet, že kdybych odjel okamžitě, přijedu do Prahy až po obědě a bůh ví, zda se ještě někdy dostanu domů. Kapituloval jsem. V automatu si koupil meltu, vyšel  před nádraží, sedl na lavičku, kávu postavil před sebe a pokoušel se o Schultzeho autogenní trénink založený na stálém opakování optimistických vět typu: mám se dobře, nic mně nechybí,  mám se dobře,  jsem zdráv, moje děti jsou zdravé, mám se dobře atd…. Do kelímku mně tentokrát nikdo nehodil nic. Možná, že pasanti neměli sponzory. Nebo….že by na tom  byli ještě hůř než já? Konečně vím, jak žijí spokojení lidé. Už si nikdy nebudu stěžovat!

Jindřich Tošner