Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

VLAK DO NEMOCNICE

Train to hospital

Stěžuje-li si pacientka na to, že musela v nemocnici dlouho čekat nebo nebyla dostatečně rychle operovaná je ve stejné posici, jako když my přijdeme na nádraží a rozčilujeme se, že vlak má zpoždění popřípadě nejede vůbec. Také nás zpravidla nezajímá, že ČD mají vážné mezery v organizaci, ve financování, nezajímá nás, že mají staré lokomotivy nebo zabezpečovací zařízení. My chceme jet z města A do B a hotovo. Nestěžovat si, znamená nechat vše v původním stavu, smířit se s nedostatky. Podáme-li trestní oznámení na strojvůdce nebo průvodčího, zlikvidujeme možná osočené zaměstnance drah, ale vlaky včas zase nepojedou.  Kde  je pravé místo ke stížnosti se ovšem přesně neví. Vedle pověstně citované vrby a lampárny doporučují optimisté žádat nápravu u svých poslanců, starostů, krajských hejtmanů nebo  politických zástupců.

Podá-li na mě někdo trestní oznámení s tím, že jako přednosta odpovídám na klinice za všechno, tedy i za to, že uklízečka fyzicky napadla pacientku nebo ošetřující lékař nepředepsal potřebné tabletky, srazí mně to na kolena na dlouhé týdny. Radost má lékárník kam chodím s recepty pro antidepresiva. Když se  s obtížemi uklidním, chce se mně stěžovatelce říci: pracují zde lidé nikoliv bohové, některé nemoci neumíme vyléčit, ne každou pacientku může operovat primář, ne každé dítě se podaří při porodu zachránit.  Ve všech profesích jsou lepší nebo horší profesionálové, ale já nemám možnost ty horší propustit, protože na jejich místo nemám žádnou náhradu. Pokud se nezmění současné poměry ve zdravotnictví, budou v nemocnici  vedle několika pensistů jen gynekologové před atestací a uklízečky. Jakmile se zdravotní sestry naučí cizí jazyky, zmizí směrem na západ nadzvukovou rychlostí. Kvalita nemocniční péče nebude horší - nebude žádná.

V souvislosti s rezignací ministryně zdravotnictví jsem zaznamenal jakýsi protest Asociace nemocnic proti stávce soukromých lékařů. Nejsem soukromý lékař (bohužel)  a nechci mít nic společného se zástupci Asociace nemocnic, kteří rozhodně nemluvili mým jménem. Zaseli jen další semínko sváru mezi lékaře ve smyslu zákona rozděl a panuj. Mým největším celoživotním zklamáním je míra nenávisti mezi lidmi a mezi lékaři konkrétně.

Projevuje se to i v řešení již zmíněných trestních oznámení, kde špatně placené znalecké komise, zavalené denní zdravotnickou rutinou, vypracovávají své posudky občas unáhleně, aniž si uvědomí, že na základě jejich jediné sporné věty policejní vyšetřovatelé s orgastickou radostí obviní lékaře z trestného činu a soudci, kteří o věci mnoho nevědí lékaře odsoudí  do vězení a ke ztrátě zaměstnání. Hledání polehčujících okolností nechávají znalci na soudech a ve svých zprávách  nezřídka upřednostňují  přitěžující důkazy, které se v chaosu dnešního zdravotnictví a protichůdných nařízení, zákonitě vyskytují. Jisté je, že všichni lékaři ani znalci nejsou stejní a po bitvě se celé vojsko skládá z generálů.

Po obvinění z trestného činu lékaři zákonitě hrozí vyšší riziko odborné chyby, po dlouhé měsíce nebo roky žije v nejistotě, stresu a depresi, má pocit křivdy, bojí se o svou existenci a kvalita jeho péče o nemocné zákonitě klesá. Lékař se stává alibistickým, málo odvážným.

Pokud jsme v životě pracovali převážně v nemocnici, přivedli jsme na svět několik tisíc krásných a zdravých dětí, operovali úspěšně stovky nemocných, pomohli v ambulancích desetitisícům žen s obtížemi většími nebo malými. Mám-li mluvit sportovní mluvou, pochytali jsme v dresu nemocných tisíce gólových šancí a rohových kopů nepřízně osudu. Jsme-li ale  pronásledování za  nechycení pokutového kopu pokud jsem ani nestáli v brance, je to neodkladná výzva k odchodu ze hry, zvlášť není-li jistý objektivní rozhodčí  - jen senzacechtiví diváci.

Jindřich Tošner