Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

TECHNAŘI V KNIHOVNĚ

Dancing freaks in the library

Na stěnách police plné knih, stoly v řadách s lampičkami, ticho, ve kterém je slyšet obracení stránek. Za oknem odpoledním sluncem oblečené jeřabiny a břízy naklánějí listy a větvičky v rytmu pomalého blues. Fado. Chrám. Místo kadidla voní staré folianty. Když míjím oddělení časopisů, jen si říkám, tohle bych měl přečíst a tohle taky, a nabírám si plnou náruč pokladů, nesu je ke stolu,  kde už mám pěkný komínek a pak si přeji, aby si pro nějaký časopis došla dlouhovlasá blondýnka ze druhé řady, která má minisukni a dlouhé nohy, které bych rád viděl. A ona, jako by mně vyslyšela, proplula kolem mého zákopu s plachtou vůně Poison, vybrala si nejtěžší knihu v řadě Breast cancer a začala  psát poznámky.

Tak taková je moje vzpomínka na studovny a knihovny, kam už chodívám málokdy. Obávám se, že moji mladší kolegové v žádné studovně ani nebyli. Nevědí, co si pod ní mají představit. Nutím-li studenty, aby připravovali předstátnicovou esej raději v knihovně než na internetu, dívají se na mně nedůvěřivě a ti pravdomluvní říkají, že je to neracionální, zastaralé a diví se, že někdo tak zpátečnický jako já ještě žije. A já říkám, nikdy se ničemu nedivte. Protože, když se někdo něčemu diví, prozradí na sebe, že toho ještě málo ví. Nepoznal, že v životě je všechno možné, to zlé i to dobré. Vědecký časopis má výhodu, že si ho můžeme vzít do postele, do vlaku, na pláž, že si v něm můžeme zaškrtávat, psát si do něj poznámky a pak ho buď vyhodit nebo uložit „na potom“. Že ho můžeme půjčit.

Já vím, to všechno jde udělat s laptopem také. U počítače strávím denně jistě 3 – 4 hodiny, ale časopisy a knihy si nikdy vzít nedám. Už po hodině klikání a nadávek, že je dnes internet mimořádně pomalý, mně vždycky bolí hlava a místo vědeckých hesel přecházím na stránky novinek nebo prodejců aut či realit, mladší kolegové nepochybně vyhledají nějaké pornografické stránky (zaručeně free) a je po vědě. Abych nebyl zaujatý, přiznávám, že i čtení časopisu  má svoje úskalí. Občas se mně uleví, že jsem v něm nenašel článek svého zájmu, nemusím ho jít okopírovat a založit na velkou hromadu, ke které se vracím jen výjimečně. Když nebyly kopírky, psal jsem si výpisky. Xerox nás dost zkazil.

Ale podstatou toho povídání je nejistota,  zda lidé ještě potřebují vůbec  něco číst, poznávat - ať v knihovně nebo na počítači - nebo se spokojí s blikající skřínkou plnou duchů, thrillerů a hip hopu, na kterou hypnotizovaní zírají celé dny a noci. Jako by se báli prožívat svůj osud - tak raději prožívají osudy jiných. V nejhorším se pohádají o ovladač měnící kanály, což je docela přesný výraz, který osvětluje, kudy se k nám smradlavé zprávy dostávají.

Je pravda, že bez televize bychom nevěděli o existenci bitvy na tachovském technařském poli. Otázka je, zda by nám to uškodilo. Mezi oběma válčícími  šiky bylo návštěvníků knihoven jistě málo, i když číst snad uměla většina. Snad by jim stálo za to připomenout, že život je něco víc než houpání se do rytmu nebo mávání pendrekem a že právo by nemělo být vždy jen na straně davu, ale jednotlivce, který se v tomto případě chce prostě jen v tichu vyspat.

Jindřich Tošner