Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

RECEPCE V NEMOCNICI

Banquet at hospital

Byla doba, kdy jsem si závistivě prohlížel společenské časopisy s fotografiemi celebrit, jak se výborně na recepcích baví a cpou. Vyléčil jsem se tím, že jsem jistě desítku recepcí absolvoval  a zjistil, že není o co stát.

Napadlo mě, že by terapie „vlastní zkušeností“ mohla  napravit závistivce, kteří si o zdravotnících myslí, že v dobře placené práci převážně popíjejí kávu, berou úplatky a občas nosí chorobopis po chodbě. Na snu, jak napravení občané už nechtějí být lékaři, je krásná hlavně představa, že to není možné a že lékař není Charón, který své převoznické bidlo předá kdekomu. Naše práce je droga, které se  nedokážeme jen tak zbavit! Zkuste se postavit do dveří operačního sálu, kde vaši kolegové operují, a představte si, že už k nim nepatříte, že už nikdy nemůžete vzít skalpel do ruky, i kdyby to bylo zadarmo. Srdce vám začne poskakovat a slzy nepotečou jen proto, že se nesluší, aby dospělí plakali.

S první recepcí jsem se setkal v Obecním domě v Praze, kde byl asi před třiceti lety mezinárodní imunologický kongres. Tlačenice u stolů byla tak ohromná, že jsem už tenkrát pochopil, že je třeba pracovat v týmech, má-li člověk za roztržené sako a ztrátu polobotky alespoň něco pozřít. Jeden by měl chodit  pro sladké, druhý pro pití, třetí pro maso. Toto pravidlo platí i pro spolupráci gynekologů mimo recepce. Pokud ovšem nezvolí taktiku neohroženého sólisty, který od stolu s jídlem vůbec neodchází a jí  přímo z mís. Tímto způsobem pravděpodobně vznikla teorie o prospěšnosti dělené stravy. Může se ovšem stát, že vám někdo „nešťastnou náhodou“ vylije za krk dózu lososové omáčky.

Později jsem na kongresu ČGPS v Karlových Varech přijal roli spořádaného lékaře a postavil se na galavečeru v Grandhotelu Pupp do fronty. Jen mně bylo divné, že jsem stále poslední. Když se k mé radosti fronta přede mnou rozestoupila, zjistil jsem, že na stole zbyla jen párátka, rozlité víno, nakousnuté kousky rohlíků a asparágus.

Na dalších kongresech jsem obdivoval  kolegy, kteří pohrdavě se sklenkou vína pozorovali  plebejce  bojující o co největší šunku nebo šprota. Teď už vím, že  patří k vyvoleným, kteří mají pohoštění ve zvláštním salónku a domů ještě dostanou výslužku. Něco jako majitelé polikliniky pohrdající věčně si stěžujícími  a schvácenými podřízenými. Vybraní ministerští úředníci mně občas  připomínají organizátory recepcí - pomstí se jejím účastníkům například tím, že nepřipraví stoly, na které by si mohli položit talíř – plný nebo prázdný. Protože má člověk obvykle ruce jen dvě, nedokáže držet současně vidličku, nůž a talíř. O sklenici piva nemluvě. Nedokáže také  současně vyplňovat slepé statistiky a léčit.

Chtějí-li organizátoři, aby se na recepci moc nejedlo, pozvou 2-3 fotografy, kteří u stolů cvakají  fotoaparáty, aby se všichni báli, že vyjdou v zítřejších novinách s otevřenou hubou nebo s kuřetem, které si cpou do kabelky - pro psa samozřejmě.

Na recepci se dá ovšem vyslechnout mnoho zbrusu nových pomluv, vytvořit několik konspirativních spolků, ale také  dovědět se nejednu zajímavou příhodu. Na poslední recepci jsem zaslechl, jak  nejmenovaný rektor vyčítal nejmenovanému děkanovi, že si studenti jeho školy stěžují, jak učitelé nechodí do školy pravidelně, že nikdo nepřednáší  a ani nevede praktika. Oslovený děkan se naklonil k rektorovi  a zašeptal: „Je to ještě horší, než si myslíte magnificence. Ti učitelé si nechodí ani pro plat!“

Inu: v globále je život krásný, ale pokud posuzujeme podrobnosti, je to jeden malér za druhým -  na recepci i v nemocnici!

Jindřich Tošner