Časopis
ženských lékařů G Y N E K O L O G - www.gyne.cz
- email: redakce@gyne.cz
Hormonální odezva partnerské
lásky
Hormonal response of
partnership love
L. Stárka1, J.Tošner 2
1Endokrinologický ústav,
Praha
2 Por. gyn.klinika FN Hradec
Králové
Souhrn
Přestože v krásné
literatuře je jedním z hlavních námětů zamilování a láska a přestože
různé sociopsychologické koncepce a modely na tvorbě párů u různých živočichů
s úlohou hormonů počítají, humánní endokrinologie si tohoto tématu
všímá dosud jen velice spoře. Počáteční zamilovanost má některé rysy
stresové odpovědi, v pozdějších fázích lásky snad hrají roli
endorfiny a oxytocin, ale průkaz ve studiích na lidech zatím chybí.
Klíčová slova:
zamilovanost – láska – katecholaminy – kortizon -endorfiny -
oxytocin
Summary
Though in literature –
fiction and poetry – falling in love and romantic love plays a crucial role
and several psychosocial conceptions of pair attachment enclose the
participation of hormones, human endocrinology noticed this theme only
marginally. Falling in love shows some signs of hormonal response to stressors,
in later phases of love endorfins and oxytocin may play a role, however, the
proof of hormonal events associated with love in humans is lacking till now.
Key words: falling in love
– love – catecholamines – cortisol - endorfins – oxytocin
Úvod
Terminologicky je pojem láska
mnohoznačný a vymezován je po staletí vždy v jiných souvislostech a významech.
Partnerská láska bývá interpretována jako romantické blouznění provázející
pokusy o sexuální sblížení od dospívání po stáří. V dětství
tento pocit chybí. Partnerská láska je tedy výrazem určitého stupně sexuálního,
intelektuálního i hormonálního rozvoje člověka. Charakteristický rys lásky
- závislost na milovaném objektu - je v dětství nahrazena závislostí na
rodičích spojené se strachem dětí, že mohou být opuštěny. Motivem
lásky může být sexuální rozmnožovací pud, který ovšem ve své
nadstavbě může být akcelerován snahou osamostatnit se, odpoutat se od rodičů
(od stávající rodiny), žít samostatně v rámci vlastní (nové)
identity nebo také v páru (skupině) podmíněném historickými
zvyklostmi a pravděpodobně i genetickým základem.
Nemusí tomu tak být vždy.
Láska může být mezi jedinci stejného i rozdílného pohlaví. To podporuje
i další rozšíření pojmu láska na stejně silné kategorie
charakterizované jako láska rodičovská, manželská, milenecká,
ale také láska k vědění, k práci, k umění nebo k tvůrčí
činnosti či k předmětu.
Podoby lásky ve starém Řecku
byly definovány jak: éros (vášeň,) filiá (přátelství), storgé
(oddanost, něha), agapé (oddanost, utrpení). Empedokles, řecký lékař a
filosof (433-493 n.l) z Akraganta na Sicílii definoval lásku jako
kosmickou sílu podobnou gravitaci. Tvrdil, že vesmír je řízen soubojem lásky
a nenávisti. Láska spojuje, svár odděluje. Nekonečný zápas mezi láskou a
svárem je příčinou věčného koloběhu tragického cyklu světa. Mýtus
o lásce jako kosmické síle uváděl i Aristoteles.
Všechna výše uvedená
fakta svědčí o obtížnosti zkoumat biologickými metodami vysoce proměnlivý
individuální stav, emoci a pokusit se ji vtěsnat do kategorií např. hormonální
odpovědi, když sama definice lásky je velmi vágní.
I snaha objektivizovat stav
„lásky“ dotazníkem nebo pohovorem má svá omezení. Dotazníkové vyšetření
může přibližně změřit míru závislosti na objektu lásky popřípadě důvody,
které k lásce vedly, ale zůstávají velmi nepřesné. Navíc dotazníky
zaměřené na oblast psychiky nebývají vždy vyplňovány pravdivě.
Respondenti odpovídají jak si myslí, že by měli odpovědět nebo odpovídají
nahodile, nevěnují dotazníku pozornost, nejsou ho schopni pochopit, mají o
sobě nepravdivé představy. Zvláštní nepřesnost vzniká vyplňují-li
stejný dotazník partneři, kteří se budou bát prozrazení přestože budou
dotazníky anonymní.
Stovky podob lásky v různých
situacích vedou k tisícům tělesných odpovědí řízených
neuroendokrinním systémem. Je těžké ji zkoumat „on line“ v aktuálním
čase, neznáme-li přesný význam podnětů, které si mezi sebou zamilovaní
(subjekty) vyměňují. Láska sice v pojetí mnohých není aktem okamžiku
ale životní volby. I tak je těžko charakterizovatelná okamžitým vyplavením
hormonů nebo změnou mozkových potenciálů, protože i ve své definitivnosti
má nejrůznější fáze a podoby. Hormonální změny odrážejí spíše míru
stresu, který pocit lásky v člověku v danou chvíli vyvolává.
Pocit zamilovanosti trvá týdny
snad měsíce, ale odezva organismu může být jiná ve stavu bdění
nebo ve spánku, jiná ráno a večer, jiná v zaměstnání,
jiná v přítomnosti zamilované osoby nebo v případě odloučení.
Pro vědce zkoumající odpověď organismu na pocti zamilovanosti je to
nepřekročitelná překážka.
Lásku je těžké vymezit
ve zjednodušené podobě jako funkci těla podobné řeči, pohybu nebo dýchání.
Jde zcela jistě o složitý psychický proces, který reflektuje
sensorické i efektorové složky mozkové činnosti provázené nepochybně i
dalšími změnami včetně hormonálních, kde láska může být výsledkem těchto
změn nebo jim může také předcházet.
Opakem lásky je nenávist. I
ta by měla být sledována s kontrolní skupinou, která necítí lásku
ani nenávist. Najít takovou skupinu lidí by bylo mimořádně těžké.
Další komplikací zkoumání
odezvy lásky v lidském organismu je skutečnost, že ji pociťují nejen
lidé zdraví, ale také nemocní ať už chorobami těla: například
diabetes mellitus, ischemická choroba srdeční, nejrůznější endokrinopatie
nebo poruchami psychickými.
Láska a hormony
Na otázku co je láska nedává
tedy odpověď ani věda, ani krásná literatura, ačkoliv láska je nepochybně
jejím hlavním tématem. Podle W. Jankowiaka z nevadské university
v Las Vegas (Jankowiak a Fisher 1992) má ze 166 studovaných kultur romantická
láska místo ve 147 kulturních společenstvích. Je tedy téměř universálním
fenoménem a velice obecnou, i když ne nezbytnou, součástí reprodukční
biologie člověka. Zamilovanost představuje – v mnoha případech –
úvod do dlouhodobých partnerských vztahů. Někteří jiní vědci však mezi
základní primitivní lidské city, jako je strach, hněv nebo radost, lásku
neřadí
O tom, jak to je u lidí se
stavem zamilovanosti a lásky z endokrinologického hlediska, existuje jen
velice skromný počet vědeckých prací (Marazziti et al. 1999; Kiecolt-Glaser
et al. 2003; Marazziti a Canale 2004). Na internetu ve vyhledávacím programu
PubMed pod heslem „falling in love AND hormones“ najdeme je 3 odkazy, pod
heslem „love AND hormones“ odkazů 30, z nichž 28 má k tématu
spojitost jen náhodnou a irelevantní. Podobně jako hormonální studie, tak
ani moderní projekce neurologických dějů do různých lokalit v mozku
zamilovaných pomocí zobrazovacích metod magnetické rezonance nebo pozitronové
emisní tomografie nejsou příliš četné (Bartel a Zeki 2000; 2003) a docházejí
pouze k závěru, že oblasti aktivace a deaktivace nejsou shodné s místy
projekce běžných emocí. Více je studií o lásce z aspektu psychosociálního
a kulturního nebo pokusů na zvířatech v době námluv z pohledu
neurobiologického. V experimentálních pracích o tvorbě biologického páru
je podtržena úloha osy hypotalamus-hypofýza-nadledvina a úloha oxytocinu (Carter
1998; Carter et al. 1997). Snaha poznat endokrinní pozadí stavu zamilovanosti
a lásky u lidí samozřejmě nesmí znamenat degradaci tohoto stavu na
jednoduchá chemická schémata.
Láska je skutečně velice
pevně zakotvena v evoluční historii člověka, v jeho biologii i
biochemii (Jankowiak 1986). Byla zřejmě naprogramována do našich genů,
protože pomáhala udržovat pospolu lidský pár po dobu nezbytnou pro výchovu
potomků až do prvých známek jejich samostatné životaschopnosti. K naší
škodě je toto zřejmé genově zakotvené období omezeno na pouhé asi čtyři
roky. Toto "čtyřroční pokušení" se dosud zcela zřetelně
projevuje na statistice rozvodů: ve většině z 62 kultur,
které studovala H. Fisherová (Fischer 1992). Zjistila zcela jasný
vrchol rozvodovosti ve čtvrtém roce po sňatku. Další dítě však
posunuje následný známý nový vrchol rozvodovosti na sedm
roků po svatbě.
Romantická láska
není tedy věčná ani výlučná. V pojmech
endokrinologické regulace to také není zvláštní stav srdce nebo duše.
Jde spíš o hru hormonů a transmiterů, podle některých autorů snad přímo
o chemickou intoxikaci organismu. Není divu je-li pro někoho
zamilovanost stresem, protože chemické cesty a hormonální faktory jsou u lásky
zřejmě podobné jako u stresu.
Existují však i
teorie, které s účastí hormonů příliš nepočítají (Panskeppp
1982; Hazan a Shaver 1987; Porges 1998; Fischer 1992) nebo hledají spíš
paralelu s pochody typickými pro závislost, které ovšem také nejsou příliš
jasné a v nichž zřejmě neurohormony budou hrát důležitou roli (Insel
200).
Jedena z prvních hypotéz
o biologické a endokrinní podstatě zamilovanosti byla představa o podobné
struktuře katecholaminových transmiterů a amfetaminů, které mohou vyvolávat
řadu účinků, podobných počátečními stadii romantické lásky. Ve své
prvé fázi romantické zamilovanosti je láska snad excitací stresového
charakteru. Je řada dokladů, že stresové situace usnadňují tvorbu nových
sociálních vazeb i intimních svazků u lidí i u zvířat (Kraemer 1992,
Panskepp et al. 1994). Euforie při zamilovanosti by pak byla pochopitelná
proto, že v ní rozhodují metabolity
hormonů dřeně nadledvin: dopamin, noradrenalin a zejména fenylethylamin.
Amfetaminy mají typický charakter návykových drog a zamilovanost skutečně
může být jistou formou narkomanie (Eisenstein 2004, Kimbal 1987). Ovšem,
žádné důkazy pro tuto teorii nebyly přineseny (Liebowitz 1983). Bylo
však prokázáno, že romatická láska je provázena snížením transportéru
destičkového serotoninu, podbně jako je tomu u některých psychóz (Marazziti
et al. 1999).
Hormony a krize partnerského
vztahu
Katecholaminy, jak se zdá, však
mohou být spíše známkou psychické nepohody, jak o tom svědčí jejich vyšší
hladina u mužů a žen v rozvodových situacích, v manželských hádkách
apod. V těchto situacích je kromě adrenalinu také zvýšena hladina
ACTH (Kiecolt-Glaser et al. 2003). Odloučení partnerů v úzkém
svazku vede k stresové reakci systému hypotalamus-hypofýza-nadledviny (Hennessy
1997). Také snížení FSH a testosteronu u zamilovaných mužů spolu s vyšším
kortizonem u všech zamilovaných (Marazziti a Canale 2004) svědčí pro chápání
zamilovanosti jako stresové situace. Pozoruhodné v práci Marazzitiové
je zvýšení testosteronu u zamilovaných žen v kontrastu s jeho
poklesem u mužů. Ve srovnání s většinou obratlovců, u nichž dvoření
a námluvy u samců jsou téměř vždy spojeny se vzestupem androgenů,
se tedy endokrinní sekrece zamilovaných mužů chová značně nestandartně.
Navázání sociálních
vazeb ulehčuje nástup fyziologického stavu se sníženou anxietou a redukovanými
negativními pocity (Milgram 1986, Simpson a Rholes 1994, Legros 2001).
Skutečně také u většiny zamilovaných počáteční stadium
excitace a euforie přechází do stadia, které se vyznačuje pocitem bezpečí,
klidu a vyrovnanosti a které je ovládáno jiným typem
hormonů. Převládá zřejmě vliv endorfinů, látek, které své působení
uplatňují přes stejné receptory jako exogenní opiáty. Opět tedy jakási
forma narkomanie, ale odlišná od fáze prvé (Kimbal 1987). Na rozdíl
od amfetaminových derivátů nejsou endorfiny produkovány nadledvinou, ale převážně
mozkem, a mají nikoli excitační, ale zklidňující a bolest tišící
účinek.
Oxytocin – hormon věrnosti
?
Dalším hormonem, který
však již skutečně patří k reprodukčním biologickým regulacím, je
oxytocin. Doménou jeho působení je vlastně již další
fáze lásky. Je produkován hypothalamem a uvolňován z hypofysy -
mimo jiné při milostném aktu – a způsobuje svalové kontrakce. Pod jeho
vlivem dochází u žen k porodním stahům i k ejekci mléka,
ale je i významným hormonálním regulátorem sexuálního a mateřského chování,
pozitivních sociálních kontaktů snižujících anxietu (McCarthy et al.
1992, Herbert 1994; Gregor a Lang 2001; Carter 1998, Uvnas-Moberg 1998a).
Snad působí i na matky, aby se mazlily se svými dětmi a
asi podobnou účinnost má i na aktivitu mezi ženou a mužem. Zvýšené
vyplavení oxytocinu je součástí biochemických dějů při orgasmu: u mužů
při sexuálním vyvrcholení stoupá jeho hladina několikanásobně a u žen
dokonce ještě více než u mužů (Fillipi et al. 2003). Oxytocin,
sekret neurohypofýzy, vyvolává také pocit uvolněného uspokojení a náklonnost
a je evidentně antistresovým působkem (Uvnas-Moberg 1998a,b). Oxytocin byl
také označen jako „hormon věrnosti“, protože řada poznatků na zvířatech
ukázala, že je značný rozdíl v oxytocinových receptorech mezi blízkými
druhy, z nichž jeden (Microtus ochrogaster) je monogamní a žije v sociální
struktuře více zvířat, zatímco druhý (Microtus pennsylvanicus) je polygamní
a žije solitérně (Lim et al. 2004). Rozdíl spočívá nejen v počtu
receptorů pro oxytocin, ale také pro vasopresin, a také v jejich
lokalizaci v mezokortikolimbickém okruhu mozku (Insel 2003) Neuropeptidy
se tedy alespoň v tomto modelu jeví jako kritiucké faktory pro navázání
sociálních vazeb.Studie provedené v posledních dvou letech
poskytly další nové pohledy na neuroendokrinní řízení sociální
inteligence. Poruchy v sociálním chování byly zjištěny u myších
samců i samic s knock-outovanými receptory pro oxytocin a tké u myších
samic s knock-outovanými estrogenními receptory. Myší samci s knock-outovanými
vasopresinovými receptory V1A, ale nikoli V1B, měli težký deficit v sociální
m rozpoznávání. U samic hrál roli v sociální paměti i receptor V1B.
Další poznatky o regulaci sociálního chování se týkají modulace
neuropeptidové úlohy gonadálními a steroidními hormony a kortikoidy (Winslow
a Insel 2004).
Feromony
I když, jak se
zdá, si věda ví rady, jak vysvětlit pocity v různých stadiích
lásky a jak jim přiřadit různou důležitost pro plození i výchovu lidských
mláďat, zůstává stále záhadou, proč tyto děje v nás iniciuje právě
ten jeden nebo jedna pravá mezi tisíci, jaká to jiskřička přeskočí,
aby vyvolala ony sekvence sekrecí hormonálních drog a afrodisiak a proč
ani co nejsprávněji v lékárně namíchané hormonální
koktejly nemohou působit jako nápoj lásky tam, kde pro to
nejsou zatím ještě nepostižitelné předpoklady. U některých živočichů
pro tyto facilitace nacházíme biologické důvody, např. ve
feromonech (Stárka a Doskočil 1997) a jiných vůních či zápaších,
v zásnubních rituálech a schématech dvoření, ale u
člověka jsou zřejmé tyto signální soustavy mimo (hlavní) provoz.
Tolik zatím dodává k otázce
lásky endokrinologie. Snad v nedaleké budoucnosti budeme moci
ordinovat antihormony proti nešťastné lásce. Doufám
ale, že láska zůstane ještě dlouho elixírem složeným
z ingrediencí tělesných i duševních, z reality i imaginace,
poesie i bušení srdce, i když snad i
trochu z kortizolu, endorfinů a oxytocinu.
Poděkování: Práce
vznikla s podporou Interní grantové agentury MZ ČR v projektu č.
1A8235-3/2004.
Literatura
1. Bartels A, Zeki S. The
neural basis of romantic love. Neuroreport 2000; 11: 3829-3834.
2. Bartels A, Zeki S. The
neural correlates of maternal and romantic love. Neuroimage 2004; 21: 1155-1166.
3. Carter CS. Neuroendocrine
perspectives on social attachment and love. Psychoneuroendocrinol 1998; 23:
779-818.
4. Carter CS, DeVries AC,
Taymans SE. Peptides, steroids and pair bonding. Ann NY Acad Sci 1997;
807: 260-268.
5. Eisenstein M. Is it
love...or addiction? Lab Anim (NY) 2004; 33: 10-11.
6. Kimball CD. Do opioid
hormones mediate appetites and love bonds? Am J Obstet Gynecol
1987;156:1463-1466.
7. Filippi S, Vignozzi L,
Vannelli GB, Ledda F, Forti G, Maggi M. Role of oxytocin in the ejaculatory
process. J Endocrinol Invest 2003; 26(3 Suppl): 82-86.
8. Fisher H.. Anatomy of
love. Fawcett Columbine, New York 1992.
9. Hazan C, Shaver P.
Romantic love conceptualized as an attachment process. J Person Soc Psychol
1987; 52: 511-524.
10. Hennessy MB. Hypothalamic-pituitary-adrenal
responses to brief social separation. Neur Biobehav Rev 1997; 21: 11-29.
11. Herbert J. Oxytocin and
sexual behaviour Broit Med J 1994; 309: 891-892.
12. Insel TR. Is social
attachment an addictive disorder? Physiol Behav 2003; 79: 351-357.
13. Jankowiak WR. A psychobiological theory of love. Psychol Rev 1986; 93:
119-130.
14. Jankowiak WR, Fischer EF.
A cross-cultural perspective on romantic love. Ethol 1992; 31: 149-155.
15. Kiecolt-Glaser JK, Bane
C, Glaser R, Malarkey WB. Love, marriage, and divorce: newlyweds' stress
hormones foreshadow relationship changes. J Consult Clin Psychol 2003 ; 71:
176-188.
16. Kraemer GW. A
psychobiological theory of attachment. Behav Brain Sci 1992; 15: 493-520.
17. Legros JJ. Inhibitory
effects of oxytocin on corticotrope function in humans: are vasopressin and
oxytocin ying-yang neurohormones? Psychoneuroendocrinol 2001; 26: 649-655.
18. Liebowitz MR. The
chemistry of love. Little Brown and Company, Boston1983.
19. Lim MM, Wang Z, Olazabal
DE, Ren X, Terwilliger EF, Young LJ. Enhanced partner preference in a
promiscuous species by manipulating the expression of a single gene. Nature.
2004; 429(6993): 754-757.
20. Marazziti D, Canale D.
Hormonal changes when falling in love. Psychoneuroendocrinol 2004; 29: 931-936.
21. Marazziti D, Akiskal HS,
Rossi A, Cassano GB. Alteration of the platelet serotonin transporter in
romantic love. Psychol Med 1999; 29: 741-745.
22. McCarthy MM, Kow LM,
Pfaff DW. Speculations concerning the physiological significance of central
oxytocin in maternal behavior. Ann NY Acad Sci 1992; 652, 70-82.
23. McGregor G.P, Lang RE.
Oxytocin in the male: an old hormone growing sexy with age. Exp Clin Endocrinol
Diabetes 2001; 109: 83-86.
24. Milgram NA. Stress and
coping in time of war: generalizations from the Israeli experiences. Brunner
Mazel, New York 1986.
25. Panksepp J. Toward a
psychobiological theory of emotions. Behav Brain Res 1982; 5: 407-467.
26. Panksepp J, Nelson E,
Silvy S. Brain opioids and mother-infant social motivation. Acta Pediatr Suppl.
1994; 397: 40-46.
27. Porges SW. Love and
emotions. Psychoneuroendocrinol 1998; 23: 837-861.
28. Simpson JA, Rhole WA.
Stress and secure base relationships in adulthood. Adv Pers Relat 1994; 5:
181-204.
29. Stárka L, Doskočil M.
Vomeroferiny - šance pro léčbu hypotalamických poruch. Vesmír 1997; 76:
202-206.
30. Uvnäs-Moberg K.
Antistress pattern induced by oxytocin. News Physiol Sci 1998; 13: 22-25.
31. Uvnäs-Moberg K. Oxytocin
may mediate the benefit of positive social interaction and emotions.
Psychoneuroendocrinol 1998; 23: 819-835.
32. Winslow JT, Insel TR
Neuroendocrine basis of social recognition. Curr Opin Neurobiol. 2004;14:248-53.
Prof. MUDr. RNDr. L. Stárka, DrSc.
Endokrinologický ústav,
Národní 8. 116 94 Praha 1