Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

SDĚLOVÁNÍ ŠPATNÝCH ZPRÁV.

Intimation of bad news

Máte-li smůlu, sdělí vám nějaký mladý lékař jen tak mimochodem, že jste smrtelně nemocní. Máte-li štěstí, řekne později se stejnou ledabylostí, že se pravděpodobně zmýlil. Sorry.  Dopadne-li to dobře, je to zkušenost k nezaplacení. Normálně by to byl i důvod k vraždě, kterou by soudce měl vzhledem k závažným polehčujícím okolnostem ponechat bez trestu. Existuje několik důvodů, proč musíme být se sdělováním nemocí velmi opatrní.

Za prvé: diagnózy bývají zřídka stoprocentní. Navíc -  spíše než o diagnózu jde o prognózu dalšího života, která bývá u stejných diagnóz různá. Vyplatí se také špatné zprávy dávat po lžičkách.

Za druhé: v Čechách nejsme v Americe! Tam se sice v každé příručce pro ženy v domácnosti píše, že lékař je jí (jemu) povinen neprodleně říci pravdivou diagnózu,  aby mohl(a) včas provést potřebné obchodní transakce s manželovými (manželčinými) financemi a pak napsat závěť.  Američané určitě nevědí, že s přesuny majetku to u nás před smrtí není až tak žhavé, ale žáků tady mají dost.

Za třetí: se špatnými zprávami netřeba spěchat v Evropě ani v Americe. Situace v medicíně se mění rychleji než na frontě.

Za čtvrté: zdravotníci profesionálové jsou zranitelnější pacienti, než zdravotníci amatéři a tak by se jim diagnózy měly sdělovat obzvlášť opatrně - vždy  okořeněné nadějí. O tom, že mnoho šancí nemáme, víme obvykle sami. To nám nemusí nikdo sdělovat.

Adaptace na zprávu o cestě na „onen svět“ bývá obtížná. Nevíte jak se obléknout. Svetr nebo plavky? Věřící v posmrtný život mají výhodu: těší se do ráje nebo do nebe. Ateistům bývá blížící se smrt nepříjemná a obvykle je jim líto, že musí krásný svět opustit. Litují, že nepraktikovali metodu vytváření pekla na zemi již od dětství odříkáním si všeho možného. Nakonec by byli rádi, že to mají za sebou. Jen, aby to nedopadlo jako s Fuchsovým Theodorem Mundstockem.

Z mé zkušenosti vím, že se nebojíme  ztráty vzpomínek ani toho co prožíváme. Děsíme se ztráty toho, co by mohlo být. A v tom jsme nenapravitelní optimisté. Jako by to budoucí mělo být lepší.

Těžká bývá otázka, jak prožít poslední měsíce života, jak žít jako poslední den.

Máme se odstěhovat do zemljanky v lese, rozjímat a hledat nirvánu, máme si koupit cestu kolem světa a utratit všechny peníze, máme psát paměti, máme se umilovat do bezvědomí, máme žít tak, jak jsme žili dosud? Těžko se hledá, co nám vlastně působí radost, co nás uspokojuje. Obvykle lépe víme, co nám jde na nervy. Mezi kladenými otázkami bude určitě i ta, zda máme nadále vykonávat své zaměstnání, které je plné stresu, pronásledování, závisti i nenávisti. Otázka je jednodušší v mládí. Ve staří nám mnoho možností změny nezbývá.

Přeji všem čtenářům Gynekologa, aby v příštím ani dalších letech žádnou špatnou zprávu neslyšeli.

Jindřich Tošner