Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

ROŠÁDA DVOU VĚŽÍ

„Tak máme zase nového ministra paní Műllerová“, řekl by Švejk a pak plánoval v hostinci se svými kumpány krádež psa nebo vyprávěl neuvěřitelné historky z bordelu. Škoda, že podobné lidem obdivované řešení není bez rizik.

Umím si představit oddělení, na kterém se každého půl roku střídá primář jehož vědomosti se nijak neliší. Jen má jiné kamarády a jinak se vzteká. Katastrofa pro nemocné i personál. Věci běží samospádem a jejich kvalita je dána náhodnou přítomností pracovníků, kteří mají smysl pro povinnost nebo ne. Jako pacient bych  se na takovém pracovišti léčit nechtěl. O zlepšování péče, o cílevědomé práci  v prostředí nejistoty a neklidu nemůže být ani řeč.

Nechci být také občanem státu, kde se rychle mění stejné vlády. Necítím se v něm bezpečně a jsem si jist, že těžko může za této situace dojít k nápravě jakýchkoliv systémových chyb včetně zdravotnických. Populistické řeči nastupujících ministrů o nutnosti humánního přístupu k nemocným neobstojí, když víme,  že kvalitu péče může zlepšit jen zásadní změna ekonomických vztahů ve zdravotnictví. „Lidský přístup k nemocným“  jako jediná léčebná i diagnostická metoda  skutečně nemocné vyléčí jen zřídka.

Výměna stejných osob na trůnu je jako rošáda 2 věží. Je proti pravidlům.  Zvyšování daní a přerozdělování je cestou do socialistického snu, kde všichni mají v globále všechno jen nikdo neví kde „Globál“ je. Podobná je i představa, že naše zdravotnická zařízení mohou poskytovat všem péči na úrovni amerických soukromých zařízení zdarma.

Uvědomuji si, že není těžké vládnout ani skloubit rozdílné názory, požadavky, představy, politické zkušenosti a charakterové vlastnosti miliónů lidí. Vím jak je obtížné udržet klidnou a dělnou atmosféru v pracovním kolektivu, který čítá sotva stovku osobností. Vlídnost jako hlavní program nastupující úřednice zní nezasvěceným jako rajská hudba. Vlídně se ale  k nemocným chovají zdravotníci  k nimž se jejich nadřízení (stát) chová vlídně. Lidé rádi slyší, že mají něco zadarmo. Jen netuší kdo to vlastně platí. Netuší , že zadarmo není nikdy zadarmo. Neprotestují proti tomu, že je někdo léčí špatně. Chtějí, aby tak mohli být léčeni všichni. Heslo: „Na prvním místě musí být nemocný“ zní  voličům srozumitelně a lákavě. Bohužel je to jen prázdné rétorické škytnutí, není-li podloženo reálným návodem jak podobnou politickou agitaci realizovat.

Nemáme mnoho příležitostí jak do organizace zdravotnictví nebo fungování státu  zasahovat. Prakticky jedinou možností jsou volby  do parlamentu, do komory, do dozorčích rad nemocnic, do městského zastupitelstva, do politických sdružení a spolků. Pokud se voleb na všech úrovních nezúčastňujeme, pokud asertivně nevysvětlujeme pravdivý stav věcí, ohrožuje nás chronická, život ohrožující  choroba zvaná totální rezignace. Riskujeme, že nás vyléčí jen doživotní stáž  v Brixenu, na Korsice nebo v Jasné Poljaně. Aktivní podíl na řízení státu  kvalitní život  ani skvělou zdravotní péči bohužel nezaručuje. Prohrajeme-li, budeme mít  ve vyhnanství alespoň čisté svědomí.

Jindřich Tošner