Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

MIMOZEMŠŤAN V EVROPSKÉ UNII

Exterritorial in the European Union

V srpnu 1968  jsem byl v Anglii  a  mohl si  vybrat, na které americké universitě  dokončím studium medicíny. Odmítl jsem emigraci s přesvědčením, že moje místo je doma. S nepatřičným egoismem a sebejistotou  jsem se přesvědčoval, že mně tehdejší Československo  potřebuje. Dodnes mně zní v uších věta, kterou jsem mnohokrát opakoval: „Co by se stalo s Čechy, kdyby všichni vzdělanci republiku opustili?“

Dnes už si nejsem tak jistý ani sebou ani správností svého rozhodnutí. Jsem kosmopolita. Žiji v relativním blahobytu, život jsem měl a mám zajímavý. Jsem znechucený jen nesnášenlivostí, závistivostí  a politickou naivitou lidí, které jsem v minulosti svou mladickou nadutostí chtěl zachraňovat. Teď už vím, že by si lidé beze mně docela dobře poradili sami a kvality mnohých si žádné osobní oběti  nezasluhují.

Předrevoluční emigrace znamenala rozloučit se navždy s rodiči, sourozenci a přáteli  s rizikem  jejich pronásledování doma. Dnes je situace jiná. Vstupem do Evropské unie se českým občanům otevřela cesta do světa a všem říkám: využijte ji! Je zapotřebí málo. Být dobrý, umět cizí jazyky, nebát se nejistoty a umět se vracet. Jinak bude lidem ve středoevropské kotlině hrozit nemalé nebezpečí. Odejdou-li trvale vynikající vědci, učitelé a intelektuálové, budou mít lidé v Čechách dočasně problémy. Zatím si to nikdo neuvědomuje, ale k prvním zdravotnickým kolapsům dojde v nemocnicích, ve kterých nebude dost vzdělaných lékařů. Česká zdravotnická věda je až na malé výjimky mrtvá.  Kvalita českých škol rapidně klesá. Při sledování televizních zpráv jsem se vzdal naděje, že rozumnou organizaci a financování zdravotní péče dokáže zvládnout republika sama. Současná vláda (a pravděpodobně ani ta budoucí)  není schopna gordický uzel zdravotnictví v rovnostářstvím prosáklé společnosti rozetnout.

Při opravě elektorinstalce  v bytě jsem se pustil do konverzace s elektrikářem, od kterého jsme se dozvěděl, že by místo třináctých platů nedával učitelům  platy žádné, že mají jen samé prázdniny a čtou si v práci  knížky. Také na lékařích nenechal nitku suchou. V čekárně u obvodního lékaře čeká vždy několik hodin, lékař mu nechce napsat prášky, které nutně potřebuje, jeho dceři nechali po porodu v děloze schválně  placentu, nepoznali to,  třikrát dělali kyretáž a od nepravidelného krvácení ji pomohl až bylinkář z nedaleké vsi. Když odešel zjistil jsem, že světlo sice svítí, ale nejde vypnout a  2 černé dráty síly malíku zabraňují otevřít dveře do koupelny.

Moje poznámky je možné interpertovat jako sentimentální stesky  národního obrozence. Domnívám se ale,  že cesta k záchraně  je právě opačná. V záměně  mělčiny národního „rybníka“  za hledisko nadnárodní - evropské. Myslím si, že jen v sjednocené  Evropě dokážeme čelit hrozbě teroristických útoků, energetické krizi nebo náboženské nesnášenlivosti. Ve srovnání s uvedenými problémy jsou naše „doktorské a učitelské“ problémy hra „na schovávanou“ nebo „vybíjená“.  Přitom se nemusíme zbavit národní hrdosti a pospolitosti ani v mezinárodní rodině. Musíme si jen zvyknout, že děti budeme posílat  do školy ve Vídni, Paříži nebo Londýně, že budeme pracovat ve vědeckých ústavech po celém světě a že kvalitní odborníci se dle zákona o spojitých nádobách (bez ohledu na národnost) přelijí zpátky i do našich nemocnic. Dalším krokem může být  pohled z hladiny oceánu světa. Asi by pomohla existence mimozemské civilizace, která by nás ohrožovala.

Jindřich Tošner