Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

JAK ZKOUŠET A JAK BÝT ZKOUŠENÝ

How to examine and how to be examined

V mém životě byla zlomovou zkouškou druhá atestace v roce 1978. Tři měsíce jsem přežíval  v ILFU na Budějovickém náměstí. Znal jsem jen cestu do ÚPMD kolem Paláce kultury a zpět a pak učení dlouho do noci. Když jsem před spaním vyrážel  zdecimovaný do ulic sídliště sliboval jsem si, že druhá atestace je určitě poslední zkouška, kterou dělám a k žádné další mně nikdo nedonutí.

Bohužel jsem musel nejrůznější zkoušky absolvovat ještě několikrát, ale žádná z nich nebyla tak strašná jako ta druhoatestační.

Vzpomínal jsem na ni později jako examinátor a vždy se ujišťoval, že musím být mimořádně laskavý a vstřícný.  Bohužel to bývá těžké a ne vždy si obě strany uvědomují, že zkouška je  procedura, při které zkušební komisař garantuje občanům, že zkoušený lékař má dostatek znalostí na to, aby je  mohl léčit a nezklamat jejich bezmeznou důvěru. Při zkoušce prokazujeme schopnost memorování teoretických údajů, která sice již v den zkoušky z poloviny zapomeneme, ale v budoucnu víme, kde je hledat. Zkoušený musí prokázat, že je osobnost odolná stresu, dospělý člověk, který přijal pravidla hry, zajímá se o svou práci a je lidsky připraven vykonávat náročné povolání. V této souvislosti se v duchu ptám, zda by zkoušený mohl léčit mé děti, zda bych se u něho nechal léčit já. Odpovím-li si záporně nemůže adept zkoušku udělat.

Zkoušející chrání společnost před udělením titulu někomu, kdo  není schopen se  základům oboru naučit nebo se je záměrně ani neučí a doufá, že zkušební komisi nějak podvede tak, jako podvede své budoucí pacienty. Zkoušení hrají občas nefér ale vím, že také examinátoři dokáží používat „zakázané“ zbraně:

·        ptají se na věci, které zkoušený již říkal

·        skákají zkoušenému do řeči přičemž hrozivě gestikulují, vzdychají nebo syčí

·        ptají se na věci, které s otázkou nesouvisí

·        vedou dlouhé monology, aby se blýskli před dalšími examinátory a pak obviní zkoušeného, že nic neřekl

·        zvyšují hlas a nervózně bubnují prsty, čtou si korespondenci a neposlouchají vás

·        zkoušejí, co si náhodou včera přečetli ve vědeckém časopise

·        ptají se na laboratorní jednotky, vitamíny, pánevní rozměry

·        ptají se na příznaky dle cizokrajných jmen nejlépe japonských nebo amerických, ruská ustupují

·        zkouší to, čím dle jejich názoru osobně obohatili medicínu  a důvod toho kromě nich nikdo nezná

Co poradit zkoušenému? Chce to vědět pokud možno všechno, aby  znalosti oboru byly jistotou, o kterou se můžete opřít při klání s nevraživostí examinátorů. Examinátoři ocení, když umíte, všechno jde hladce a oni se dostanou dříve domů.

Mluvte klidně, přemýšlejte, řešte zkoušku jako případ vaší umírající pacientky, neplačte, nežmoulejte kapesník, říkejte co víte jistě, nezabíhejte do podrobností není-li tato oblast vaší doménou. Nepolemizujte  s examinátorem, mluvte a mluvte, zkoušející občas odpověď nezná.

V roce 1968 jsem se s vidinou dokončení studií v USA učil ke zkoušce z očního z anglických učebnic. U zkoušky jsem uvedl jinou dávku antibiotik podávaných při hnisavé konjunktivitidě než podával examinátor.  Dozvěděl jsem se, že jsem hlupák, který by rozhodně neměl postoupit do 5. ročníku. V tom momentě jsem se dopustil chyby a řekl profesorovi, že jsem dávku uvedl správně podle anglické učebnice. Smál se sarkasticky a vyzval mne, abych mu učebnici ukázal. Vytáhl jsem ji z tašky a třesoucím se prstem mé tvrzení  v učebnici doložil. Profesor jen procedil:  "Vidíte i slovutní profesoři se mohou mýlit. Přijďte za měsíc a naučte se to pořádně". Tak skončilo mé studium v angličtině. Dodnes jsem nepochopil, zda se mýlil můj examinátor nebo anglický autor.

Suma sumárum, jsou lidé dobří a zlí, hloupí a chytří, vzdělaní a zakomplexovaní na obou stranách. To činí ze zkoušky hazardní hru. Naději na výhru mají větší přece jen ti, kteří se ke zkoušce dobře připraví. A pokud někdo zkoušku neudělá ať netruchlí a nezkouší pevnost větví chatrných stromů. Nemusí to být vždy jen proto, že je hloupý on. A pak nikdo neví, co je k čemu dobré.

Jindřich Tošner