Časopis
ženských lékařů G Y N E K O L O G - www.gyne.cz
- email: redakce@gyne.cz
ROZHOVOR
S NEMOCNÝM
Chat
with a patient.
Neznám
stížnost, ve které by se kromě zanedbání léčebné péče neobjevila výtka
na neinformovanost pacientů a nevhodné chování lékařů i sester. Zdravotníci
jsou hrubí, dominantní, jednají s postiženými sprostě nebo vůbec
ne. Jde obvykle o tvrzení proti tvrzení, při kterém stojí sdělovací prostředky
na straně nemocných i v případě, že zdravotníci svou vinu popírají
a svědecky je nesprávný postup vyloučen.
Nechrání
nás ani reverzy, o kterých pacientky s oblibou tvrdí, že je před
podpisem ani nečetly, že jim nerozuměly a nevěděly co podepisují. Zemře-li
někdo v nemocnici nebo se jeho choroba zhoršuje, musí lékař o této nemilé
nebo tragické situaci informovat pacientku nebo její příbuzné.
Není
to věc lehká. Sám jsem absolvoval dvouletý kurs sdělování špatné zprávy
onkologicky nemocným a vím jak rozdílné názory měli na danou situaci
samotní vyučující. Závěr byl: postupujte individuálně podle vašich
schopností a stavu osoby, které nepříjemnou informaci sdělujete.
Laiky
nejvíce pobuřuje, že v případě úmrtí nepláčeme několik dní s pozůstalými,
že jsme příliš věcní, chladní a tedy cyničtí. Zapomínají, že přímá
angažovanost lékaře v tragické situaci pacientů je lékařům
profesionálně zakázána, že jim trvá mnoho let, než se právě naučí
od tragických osudů odpoutat. Jinak by skončili na psychiatrii nebo patologii
nebo by nemohli pracovat vůbec.
Pominu-li
extrémy hulvátství, které se vyskytuje oboustranně, je výtka zdravotníkům
obdobná stížnosti, že spolu špatně komunikují manželé při rozvodu,
nebo žalobce a žalovaný u soudu. Z manželství známe jak urážející
může být mlčení (hodnocené protistranou jako opovržení), jak důležité
není co říkáme, ale jakým tónem to říkáme, jak nemožně se u toho tváříme.
Pokud něco vysvětlujeme nebo se dokonce omlouváme jsme zřejmě vinni.
Litujeme-li nemocnou, nemyslíme to dle postižené nikdy upřímně.
Zemře-li
dítě je reakce rodičů pochopitelně bouřlivá. Urážky porodníka i
fyzické napadení nebývají vyjímkou. Tuto křivdu umíme spolknout, ale vysvětlit,
že současná medicína v době raketoplánů nedokáže stoprocentně
předpovědět intrauterinní asfyxii plodu v 36. týdnu těhotenství bývá
těžké.
Vzpomeňte
na televizní seriál Nemocnice na kraji města. Na porodnických a gynekologických
odděleních nepracují jen Sovové a Cvachové, ale také bodří lékaři Štrosmajer
a Fastová. Každý z nich informuje jiným způsobem, ale lze podle jejich
naturelu říci, kdo je lepší nebo horší lékař? Bohužel stále častěji
se objevují odporné stěžovatelky typu paní Dobiášové. Těm
fandí nejen novináři, ale i většina televizních diváků, zejména dokáže-li
se postižená před kamerou věrohodně rozplakat.
Zeptá-li
se stěžovatelka na stejnou věc tří různě informovaných lékařů,
dostane zákonitě 3 rozdílná vysvětlení. Výsledek: lékaři lžou, něco
tají, zanedbali lékařskou péči. Hotovou pohromou je vyslechne-li postižená
rozhovor zdravotníků mezi sebou nebo jeden druhého kolegu pomluví. Stačí
nezáludná otázka: „Který idiot vás operoval?“, nebo konstatování :
„U nás by se to stát nemohlo“. A pak po bitvě bývá více generálů než
před válkou vojínů.
Požadavek,
abychom s každým pacientem jednali trpělivě a laskavě je obtížně
splnitelný, vezmeme-li v úvahu kolik pacientů je psychopatických,
kolik neurotických, kolik ve stresu smyslů zbavených. Připočteme-li k tomu,
že také lékař může být neurotický, přetížený, že má rodinné problémy,
špatný plat, špatné pracovní podmínky a je po 3 dnech služby nevyspalý
je konflikt prakticky nevyhnutelný. Co je horší: roste riziko pracovních
chyb, které je právě v chirurgických oborech a porodnictví mimořádně
vysoké. Více než v jiných případech právě zde pociťuji absenci
psychologa nejnaléhavěji. Pomohl by lékařům i nemocným.
A
pak je tu ještě jedna věc. Měli by ji znát soudci i novináři. Každá
smrt, každá komplikace léčby, každého lékaře těžce zasáhne i bez stížností
a soudů. Vždy si klademe otázku: mohl jsem tomu zabránit ? Trápíme se i
když jsme nechybili a odpověď je jasná. Současná medicína nedokáže vyléčit
všechny choroby. Ale pochybnosti i pocit viny v podvědomí zůstávají.
Ne proto, že jsme něco zanedbali, ale proto, že jsme nedokázali zabránit
tragédii, že neznáme živou vodu. Ano, zemře-li pacientka nebo dítě je to
vždy lékařova prohra a těžko o ní mluví. A těžko to i komukoliv
sděluje.
Jindřich
Tošner