Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

ROZHOVOR  S  NEMOCNÝM

Chat with  a patient.

Neznám stížnost, ve které by se kromě zanedbání léčebné péče neobjevila výtka na neinformovanost pacientů a nevhodné chování lékařů i sester. Zdravotníci jsou hrubí, dominantní,  jednají s postiženými sprostě nebo vůbec ne. Jde obvykle o tvrzení proti tvrzení, při kterém stojí sdělovací prostředky na straně nemocných  i v případě, že zdravotníci svou vinu popírají a svědecky je nesprávný postup vyloučen.

Nechrání nás ani reverzy, o kterých pacientky s oblibou tvrdí, že je před podpisem ani nečetly, že jim nerozuměly a nevěděly co podepisují. Zemře-li někdo v nemocnici nebo se jeho choroba zhoršuje, musí lékař o této nemilé nebo tragické situaci informovat pacientku nebo její příbuzné.

Není to věc lehká. Sám jsem absolvoval dvouletý kurs sdělování špatné zprávy onkologicky nemocným a vím jak rozdílné názory měli na danou situaci samotní vyučující. Závěr byl: postupujte individuálně podle vašich schopností  a stavu osoby, které nepříjemnou informaci sdělujete.

Laiky nejvíce pobuřuje, že v případě úmrtí nepláčeme několik dní s pozůstalými, že jsme příliš věcní, chladní a tedy cyničtí. Zapomínají, že přímá angažovanost lékaře v tragické situaci pacientů je lékařům profesionálně zakázána, že jim  trvá mnoho let, než se právě naučí od tragických osudů odpoutat. Jinak by skončili na psychiatrii nebo patologii nebo by nemohli pracovat vůbec.

Pominu-li extrémy hulvátství, které se vyskytuje oboustranně, je výtka zdravotníkům obdobná stížnosti, že spolu špatně komunikují manželé při rozvodu, nebo žalobce a žalovaný u soudu. Z manželství známe jak urážející může být mlčení (hodnocené protistranou  jako opovržení), jak důležité není co říkáme, ale jakým tónem to říkáme, jak nemožně se u toho tváříme. Pokud něco vysvětlujeme nebo se dokonce omlouváme jsme zřejmě vinni. Litujeme-li nemocnou, nemyslíme to dle postižené nikdy upřímně.

Zemře-li dítě je reakce rodičů  pochopitelně bouřlivá. Urážky porodníka i fyzické napadení nebývají vyjímkou. Tuto křivdu umíme spolknout, ale vysvětlit, že současná medicína v době raketoplánů  nedokáže stoprocentně předpovědět intrauterinní asfyxii plodu v 36. týdnu těhotenství bývá těžké.

Vzpomeňte na televizní seriál Nemocnice na kraji města. Na porodnických a gynekologických odděleních nepracují jen Sovové a Cvachové, ale také bodří lékaři Štrosmajer a Fastová. Každý z nich informuje jiným způsobem, ale lze podle jejich naturelu říci, kdo je lepší nebo horší lékař? Bohužel  stále častěji se  objevují  odporné stěžovatelky typu paní Dobiášové. Těm fandí nejen novináři, ale i většina televizních diváků, zejména dokáže-li se postižená před kamerou věrohodně rozplakat.

Zeptá-li se  stěžovatelka na stejnou věc tří různě informovaných lékařů, dostane zákonitě 3 rozdílná vysvětlení. Výsledek: lékaři lžou, něco tají, zanedbali lékařskou péči. Hotovou pohromou je vyslechne-li postižená  rozhovor zdravotníků mezi sebou  nebo jeden druhého kolegu pomluví. Stačí nezáludná otázka: „Který idiot vás operoval?“, nebo konstatování : „U nás by se to stát nemohlo“. A pak po bitvě bývá více generálů než před válkou vojínů.

Požadavek, abychom s každým pacientem jednali trpělivě a laskavě je obtížně splnitelný,  vezmeme-li v úvahu kolik pacientů je psychopatických, kolik neurotických, kolik ve stresu smyslů zbavených. Připočteme-li k tomu, že také lékař může být neurotický, přetížený, že má rodinné problémy, špatný plat, špatné pracovní podmínky a je po 3 dnech služby nevyspalý je konflikt prakticky nevyhnutelný. Co je horší:  roste riziko pracovních chyb, které je právě v chirurgických oborech a porodnictví mimořádně vysoké. Více než v jiných případech právě zde pociťuji absenci psychologa nejnaléhavěji. Pomohl by lékařům i nemocným.

A pak je tu ještě jedna věc. Měli by ji znát soudci  i novináři. Každá smrt, každá komplikace léčby, každého lékaře těžce zasáhne i bez stížností a soudů. Vždy si klademe otázku: mohl jsem tomu zabránit ? Trápíme se i když jsme nechybili a odpověď je jasná. Současná medicína nedokáže vyléčit všechny choroby. Ale pochybnosti i pocit viny v podvědomí zůstávají. Ne proto, že jsme něco zanedbali, ale proto, že jsme nedokázali zabránit tragédii, že neznáme živou vodu. Ano, zemře-li pacientka nebo dítě je to vždy lékařova prohra a těžko o ní mluví. A těžko to  i komukoliv sděluje.

Jindřich Tošner