Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: redakce@gyne.cz

 

REVOLUCE NEMOCNIČNÍCH MALIČKOSTÍ  (Editorial)

Revolution of the hospital trifles

 

 

V pohádkovém údolí  Val Gardena v Itálii, jsem udělal při sjezdu na lyžích vteřinovou chybu a přetrhal si vazy v koleně. Během mžiku jsem vyměnil statut lékaře  za  roli pacienta a na vlastní kůži začal prožívat to, co jsem dříve jen tušil. Při pobytu na ortopedii,  kde se o mě starali vzorně, jsem poslouchal  protřelé „špitálníky“ a  srovnával co na gynekologiích děláme špatně.

Většina brala vlastní operaci jako samozřejmost. Všichni se bojí narkózy, péči nezkušeného anesteziologa nesou velmi nelibě. Ženy negativně vnímají přítomnost sanitáře na operačním sále, když je nahé ukládá na operační stůl. Nahota a svlékání před cizími lidmi  dokáže pěkně vystresovat  i muže. Většinou správně předpokládají, že jejich „krása“ by měla být raději ukrytá.

Každý mimořádně oceňoval čas, který lékař věnuje nemocným během vizity i mimo ni. Nemocní potřebují někoho, komu si postěžují, kdo jim bude opakovaně  odpovídat na stejné otázky, kdo jim vždy znovu a znovu řekne, že budou brzy zdraví a že se vlastně nic nestalo. Potřebují přesnou informaci o nemoci, o tom co dělat, aby se situace neopakovala, potřebuji vědět, zda mohou pracovat, starat se o králíky nebo o milence.

Významné je vybavení pokojů, které ani nevnímáme. Potřebné jsou kvalitní noční stolky, pohodlná postel, lampička na čtení. Prostor, kam je možné se uchýlit, přijde-li k „sousedovi“ návštěva nebo prostě chceme  být sami. Dobře fungující výtahy a sedačky by měly být samozřejmostí. Jízda na vozících  se zablokovanými koly a svlékajícími se galuskami, nutně vyvolává vzpomínku na základní gag němého filmu, kdy nešťastného pacienta s nohama na kladkách pouštějí na vozíku po schodech.

Zdravotníci musí být ve svých názorech jednotní. Před nemocnou se nesmí lišit v diagnóze ani v názorech na léčbu. Se vším co se s pacientkou v nemocnici dělá musí informovaná pacientka souhlasit. Profesionální výkon lékařů a sester dokáže  významně znehodnotit pomocný personál. Měl by být pracovitý a usměvavý stejně jako ostatní zdravotníci. Před příchodem na pokoj by měla každá uklízečka i „kuchyňka“  zaklepat, pozdravit, zeptat se jak se daří, být rozumově vybavená alespoň na základní konverzaci o počasí, nevděčných manželech a zlobivých dětech. Věčně naštvaná, ušmudlaná kreatura, která dokáže přečíst jen výplatní pásku, může uklízet tovární halu, ale ne pokoje vážně postižených lidí.

Samostatnou kapitolou je poučení o provedené operaci. Operatér mě o ní informoval  ještě na pooperačním pokoji. Pamatuji si, že u mne byl, ale co povídal nevím. Pak mě všechno vysvětlovali minimálně ještě dvakrát, ale paměť v rozrušení slouží nějak špatně. Rozhodně se už nikdy nebudu zlobit na  pacientky, které se  třikrát zeptají, zda jsme jim po hysterektomii vzali dělohu.

Pro pohodu pacienta je mimořádně důležitá práce sester. Úsměv a čas, ve který nemocným věnují je hojivější než balzám. Pak už záleží jenom na tom, aby byla po ruce emitní mísa, chce-li se vám zvracet, aby infuze nekapala mimo žílu, aby se pod náplastí  netvořily puchýře, které se  bolestivě hojí 14 dnů. Vyčítám si, jak jsem dříve  na klinice bagatelizoval  otoky, hematomy nebo drobné spáleniny.

Těžkým prohřeškem je pokud nemocné ošetřuje zdravotník, který má chřipku. Vím jak těžko se řeší situace, kdy je polovina personálu nemocná.  „Hrdinství“ sester i lékařů je vykoupeno velmi stresující obavou pacienta, že na běžnou infekci  ve svém zbědovaném stavu zemře.

Zřejmě neřešitelný nemocniční zlozvyk je probouzení pacienta před 6 hodinou ráno - jen pro změření teploty. Snad  má sestra před předáním služby za povinnost zjistit, zda jsou všichni pacienti na živu. Nevím. Pro nemocného, kterému se teprve ve 2 hodiny podařilo usnout, to ale příjemné není. Délka hospitalizace má být co nejkratší. Pacientka si musí vážit pobytu v nemocnici. Musí přesvědčovat lékaře, aby ji v nemocnici ještě nechal, pokud se na cestu domů necítí nebo nemá zajištěnu domácí péči. Nemělo by to být naopak. Předčasně propouštěná pacientka  by měla znát nebezpečí, které ji hrozí. Doma bude mít  dál záchod, na  nízké posteli ji bude chybět hrazda, bude si muset vařit, bude chybět vizita, čisté prádlo, obvazy, léky,  bude chodit otvírat pošťákovi, starat se psa, o rybičky, děti,  kocoura, brát telefony.  Budou jí chybět podobně postižené spolutrpitelky. V nemocnici je mezi svými. Doma je mezi zdravými. To vše ji dříve nebo později zlomí (rozpláče). Velmi jsem ocenil písemnou informaci při propuštění, kde bylo přesně napsáno co mám a můžu doma dělat, jaké mám užívat léky, jaké jsou příznaky komplikací po jejichž objevení mám volat o pomoc. A také číslo telefonu pokud budu mít jakýkoliv problém.

Jsem  už doma,  všem zachráncům děkuji a na  den nástupu na gynekologii chystám  „revoluci nemocničních maličkostí“.  Nevím jak dlouho mně dobré předsevzetí vydrží. Týdenní hospitalizace je nejlepší zdravotnické odborné školení.  Z něho si pamatuji, že musíme mnohem více času trávit na pokojích s nemocnými, povídat si s nimi, být k nim mimořádně laskaví a trpěliví. Nesmíme se zlobit, nepamatují-li si, co jsme jim opakovaně řekli. Nesmíme ironicky zlehčovat jejich neobvyklé obavy a starosti. Pokud jsou agresivní a nevděční, buďme klidní a  snažme se jejich stav pochopit. Protože to je naše práce. My jsme zdraví a oni nemocní. Není dobré čekat, až se situace obrátí.

Jindřich Tošner