Daddy you are Crazy

„Kdo prohrál, vyhrál“, řekl jsem osmiletému synovi, když doběhl druhý v závodě k zahradním vrátkům.

„Nehrám – to nemá cenu“, povídá, „už závodit nebudu“.

„Je fajn, že jsi mne chtěl předběhnout i když jsi malý. Hrát by jsi měl, protože život nejsou jen závody“, říkám, „je to právě hra, ve které někdy lepší prohrávají, protože se jim to zdá správné. Nebo třeba proto, že někdo švindloval a oni nemají sílu se prát nebo jsou o tolik silnější, že by to nebyl fér závod“.

„Protože jsou zbabělí a slabí“, řekl syn, popotáhl a po několika hlubokých vdeších povídá: „a jak to dopadne s těmi co švindlovali?“

„Pokud byli moudří a udělali jen chybu, bude je to strašně mrzet. Pokud to jsou prevíti ani si neuvědomí co provedli. Provedou to příště zase a prevíti končí vždycky špatně- jako prevíti“.

„Jak vznikají prevíti“, zeptal se neodbytně syn.

„Člověk je pořád s něčím nespokojený. Třeba je někdo neměl rád, když byli malí nebo strašně chtějí peníze. Nebo chtějí vládnout a ponižovat jiné“, vysvětluji, ale nejsem si jist, zda jen nementoruji a nedělám se lepším než jsem.

„Ty nechceš být bohatý a vládnout“? vystřelí syn otázku a visí mně na rtech.

„Bohatý ano, ale ne penězi a mocí,“ říkám a tentokrát to vím určitě. „Navíc se bojím vyhrávat. Protože ti co prohráli, dokáží vítěze strašně nenávidět. Někde je i zabijí. U nás zatím jen ostouzejí“.

„Jak chceš žít, když nechceš vyhrávat? Na něčem přece každému musí záležet ne“?

„Mě záleží na tom, že nesoutěžím. Proto mně občas soutěžící nenávidí, nemohou nade mnou vyhrát“ říkám a cítím se šťastný. Neexistuje na světě věc, kterou bych musel mít. Nikomu nezávidím, nelituji ničeho. Kouknu po synovi a pak se rozesmějeme.

Protože to je všechno k smíchu. Zač by stál život, kdyby se lidé nesmáli.

Jindřich Tošner