Rights and duties

Prakticky neexistuje sdělovací prostředek, který by z pekuniárních důvodů, nepublikoval práva pacientů, jejich porušování zdravotníky a návod co dělat, aby lékaři konečně dostali co proto. Pacientů je přece jen více a je velmi pravděpodobné, že v nedostatečně financovaném a organizovaném zdravotnictví nejeden z nich získal nějakou negativní zkušenost. Z rozhlasu, televize i novin se správně dovídáme, že pacient má nárok na kvalitní vyšetření a léčbu, srozumitelnou informaci o svém stavu, právo na soukromí a ohleduplný přístup, na odmítnutí léčby a volbu lékaře nebo nemocnice. Zatímco o právech se mluví velmi rozsáhle, o tom, že pacienti mají také povinnosti obvykle novináři taktně mlčí. Není populární upozorňovat své čtenáře nebo posluchače, že k povinnosti pacientů současných i budoucích patří: pečovat trvale o své zdraví, dodržovat životosprávu, vyhýbat se rizikům ohrožujícím zdraví, aktivně se zúčastňovat preventivních programů, respektovat doporučení lékaře, kterého si zvolili, a také - slušně se ke zdravotníkům chovat.

Zdravotníci jsou povinni pečovat o nemocné na úrovni současné vědy s cílem co nejrychleji je uzdravit, bez zbytečné bolesti a obtěžování. Lékaři i sestry musí pomáhat nemocným překonat nelehké období nemoci, být taktní, altruističtí, dbát na jejich důstojnost, soukromí, informovat je o léčbě i nemoci, zachovávat mlčenlivost a celoživotně se vzdělávat. Protože se povinnosti zdravotníků kryjí s právy nemocných zdálo by se, že k žádným konfliktům nemůže dojít, budou-li dělat všichni co mají. A v tom je problém. Zatímco zdravotníci v drtivé většině své povinnosti znají a dodržují, pacienti o nich nechtějí většinou nic vědět. Ne všem chorobám lze předejít dobrou životosprávou. Osud bývá nevyzpytatelný a krutý. Nedbá-li však nemocný rady lékaře, zhoršuje svůj stav a nakonec zdravotníka obviní ze zanedbání péče v domnění, že snadno získá peníze, není něco v pořádku. Jsou-li stále častěji za porušování povinností sankcionováni zdravotníci, měl by být za jasné porušení svých povinností postižen i pacient. Trestně by měli být stíháni pacienti nebo jejich mluvčí, kteří neprávem (dle úsudku soudu) lékaře obviní z trestného činu. Bajkám o nevědomosti nemocných nevěří ani děti na základních školách. O škodlivosti kouření, obžerství, alkoholismu, drog, sexuální promiskuitě, lenosti nebo naopak hazardu při adrenalinových sportech bylo napsáno tolik, že jen málokdo může říci, že o ničem nevěděl. Pacient, který neví, že má užívat léky, které mu lékař předepsal, který si stěžuje na všechno možné jen ne na to, že se mu jaksi nechce chodit do práce, patří spíše do nápravného zařízení nebo psychiatrického ústavu, než do televize, jako populární ochránce práv nemocných. A je tu ještě něco co. Existují také práva zdravotníků. O nich bohužel nemluví ochránci nemocných ani lékařů. Zdravotníci mají právo na slušné zacházení ze strany pacientů i organizátorů zdravotnictví, na odpovídající odměnu za vykonanou práci, na soukromí ve dne i v noci, na pracovní podmínky umožňující kvalitně vykonávat své zaměstnání. Zanedbatelné není ani právo na prostředky a čas na povinné a trvalé vzdělávání.

Přeji všem lékařům i nemocným v roce 2001 hodně zdraví, spokojenosti, a stoprocentní plnění jejich práv.

Jindřich Tošner