Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: info@gyne.cz

DVEŘE

The door

Dveře mojí pracovny rozeznělo mohutné bouchání. Někdo umírá na „jipce“ nebo alterují ozvy, pomyslel jsem si a utíkal otevřít. Ve dveřích stálo zjevení. Zanedbaná padesátnice držící za ruku na první pohled duševně zaostalého mladíka. „Tak Vám ho vedu“ pravila nasupeně a potáhla ze startky. „Starejte se o něj ať víte co to obnáší“. Zachmuřený chlapec žmoulal rádiovku a hrozivě mlčel. Hlavou mně proběhly všechny ženy, s kterými jsem se kdy znal. S kterými bych mohl mít  dítě a s kterými debilní dítě. Nevzpomněl jsem si, že bych útočnici, kdy viděl.  Nemluvil jsem, jen zíral a dýchal rychle. Moje zděšení posunulo konverzaci do reality. „Nechcete-li se starat o dítě vy, chci vědět, kdo byl u mého porodu a kdo mně zničil život“. „Kdy to bylo“, povídám třesoucím se hlasem a přemýšlím co budu dělat budu-li inzultován. Pacientky a jejich návštěvy na chodbě se zastavily a pobaveně sledovaly výjev. Cítil jsem, že nestojí na mé straně. „V sedmdesátém roce“, odvětila útočnice a vložila nohu mezi dveře, aby je vítr nemohl zavřít. Ulevilo se mně strašně. Málem jsem ženu objal. „To jsem zde ještě nepracoval. Předáváte dítě nesprávnému člověku“, povídám alibisticky a hloupě, bláhově předpokládám, že jsem z maléru venku. „Chci vědět, kdo byl u mého porodu“ trvala na svém žena a chlapec zatroubil. „Nevím, kdo byl u vašeho porodu, ale ani Vám to neřeknu“, řekl jsem hrdinně s pocitem, že zachraňuji život neznámého kolegy, navzdory parlamentem přijatému zákonu o informacích.“Chcete-li si stěžovat, obraťte se na kontrolní oddělení nemocnice“.  Průvan konečně dokončil práci za mně. Dveře se zavřely.  Zlobné kopnutí a vzdalující se trumpetka dvacetiletého mladíka dočasně přerušila konverzaci. Spěchám do archívu vyhledat porodopis, zjišťuji porodníka i průběh porodu.  Porod byl bez komplikací, ozvy plodu po celou dobu pravidelné, odtékala ale mírně zkalená voda plodová. Ne to nemůže být příčina, říkám si a už se v duchu chystám k soudnímu přelíčení, ve kterém mně „vyhlášení profesoři“ budou vyčítat, že v roce 1970 nebyla pacientka kontinuálně monitorovaná. V Praze už totiž monitor určitě měli.

Neuplynul měsíc a bouchání na dveře se opakovalo. Stál v nich tentokrát rozčilený kolega, který porod před 30 lety vedl. „Jseš pěkněj podrazák“, povídá. „To jsi ji musel za mnou poslat. Každý týden za mnou chodí domů. Nechává stát svého syna u mých dveří celé hodiny. Ještě se kvůli tomu rozvedu“. „Vidíš, na každé špatné věci se najde něco dobrého“, říkám opatrně a popisuji své hrdinné mlčení. Viníkem je právník nemocnice, dodavatel jména i adresy. Znovu studujeme porodopis. Genetické vyšetření chybí. Ne, vina není na naší straně. Ale co je vina? Jaký to byl den? Jaká byla služba? Nebyl v té době kolega  nemocný, unavený, vyčerpaný, chudý, ponížený?

Jde-li žena do porodnice automaticky  očekává, že se vrátí zdravá, se zdravým dítětem. Dojde-li k jakékoliv komplikaci nebo má dítě vrozenou vadu je v očích veřejnosti vždy vinen porodník. Po porodu, za měsíc, za dvacet let. Jsme tučné sousto nevinných, bleskových a televizních zlatokopů. Nikdo nepřipustí, že vina může být třeba v pití rumu v těhotenství, fetování, v slaboduchém otci či vadné tchyni. Ne nejsme vždy bez viny. Zásadně však odmítám hysterii s jakou se na lékaře valí výčitky a nejtěžší obvinění, podbarvené daněmi, které si  všichni v hojné míře platí. Lékaři ať slouží a jsou zticha. Snad by stálo za to ustanovit Sdružení na  ochranu práv lékařů jako protiváhu Sdružení na ochranu práv pacientů. Lékařská komora na to očividně nestačí. Ale k čemu to bude?

Nevím, na které dveře mám jít zaťukat. Za kterými dveřmi a kdo zničil podstatnou část mého života a kdo jej ničí dodnes? Napadá mne zbabělá myšlenka: svléknout bílý plášť a vyrazit s trumpetkou do ulic. Všichni lidé, kromě lékařů, přece dobře vědí jak správně léčit a jednat s pacienty. Zdravotníci jen škodí. Nikdo nás nepotřebuje. Neudělám to.

Jindřich Tošner