Looking for happiness

Znáte jistě kolegy, kteří nepotřebují vědět, co je rekombinantní FSH, cetrorelix, SERM, nepotřebují vědět nic o dávkách estrogenů v antikoncepci, nemusí znát nádorové markery, neoslovují je nové operační postupy. Pohrdavě přezírají přičinlivé kolegy a u piva si stěžují na „dobu“, která je mimořádně zlá.Vystačí s boraxglycerinem, Norethisteronem, Furantoinem, Agolutinem, Agovirinem, Ketazonem a Diazepamem. Ti nejprogresivnější se doslechli ještě o clomiphenu. Dále nepotřebují nic – jen vyšší plat.

Porevoluční „svoboda“ otevřela Pandořinu skřínku alternativní medicíny, porodů bez lékaře, chytrolínů a psychopatů nejrůznějších kalibrů. Otevřel se roh hojnosti a moci pro organizátorky feministických sdružení, ekoteroristických aktivit a „blabolů“ protestujících proti všemu pod praporem anarchie a chaosu. Je těžké se naučit žít s kritiky bez odpovědnosti, zručnými populistickými manipulátory, jejichž hlavní cíl je osobní zisk. Vědí, co je špatné, ale to dobré jaksi nedokáží realizovat. Spolužití s nimi je snad dobrý trénink v trpělivosti, snad si v konfrontaci s nimi lépe uvědomíme skutečné životní hodnoty.

Diferencovat dobrého lékaře od špatného je možné kromě jiných atributů i zjištěním, zda se pravidelně vzdělává či nikoliv. Zda čte nové knihy, časopisy, zda se účastní vědeckých konferencí nebo doškolování, zda používá internet, zda ovládá nějaký cizí jazyk. Ten dobrý tak činí navzdory tomu, že parlament neschválil oprávněný požadavek státních lékařů na daňovou uznatelnost výdajů na vzdělávání. Důvody rozhodnutí poslanců neznám. Snad počítali s tím, že motivaci ke vzdělávání nelze redukovat jen na finanční pobídku. Teorií motivací je víc, než si dokáži zapamatovat. Patří k nim princip udržování psychické rovnováhy, fyziologické homeostázy, udržování konstantního obrazu sebe sama, princip hédoismu založený na maximalizaci příjemných a minimalizaci nepříjemných emocí. Aristoteles označil za nejvyšší cíl života najít štěstí prostřednictvím rozumného jednání. Mnohem později ho opravil B. Pascal, že účelem lidského života není najít štěstí, ale hledat ho. Podmínkou úspěšného hledání lékaře je právě poznávání a vzdělání nejen pro prospěch svých pacientů, ale především pro kultivaci svého ega, které posilujeme tím, že víme více, než ostatní.

Ne vzácným přírodním úkazem jsou lékaři, kteří vysilujícím absolvováním studia dosáhli svého maxima. Své ego posilují buď v hostincích, kde na ně s obdivem hledí opilci, nebo v oblasti sportu nebo sběru motýlů, které ukazují slečnám nebo ne. Tito kolegové si nepotřebují předplácet odborné časopisy, nepotřebují knihovny ani počítače. Protesty proti společenskému řádu zakrývají životní neúspěch a vědomí, že pracují na místech, na která nestačí. Drží se jich ovšem zuby nehty. Bohužel s nedozírnými následky na zdraví svých svěřenců, kteří předpokládají, že lékaři jsou jaksi samozřejmě celoživotně dobří.

Stratifikace společnosti je jasná a nebylo by třeba se jí nějak zvlášť zabývat. Vždy byli lidé dobří a špatní, vzdělaní a nevzdělaní, inteligentní a hloupí. Děsivé je, jak snadno dokáží podprůměrní a nevzdělaní lidé ovlivňovat veřejnost, jak plné bývají čekárny šarlatánů (s diplomem i bez).

Oč menší úsilí tito lidé věnují vzdělávání, o to víc pracují na svém „image“. Jejich největším trumfem je čas věnovaný pacientům a schopnost je pozorně vyslechnout. Pokud toto jednoduché pravidlo pochopí i vzdělanější část lékařů, pak nám nemocní prominou, že je občas musíme i operovat, píchat jim injekce nebo poslat na nepříjemné vyšetření. Takové pochopení je obrovské vítězství, uvážíme-li, že „léčitelé“ zásadně nepředepisují žádné bolestivé procedury, nanejvýše nějaká zaříkání, diety, koupele, cvičení, čaje nebo kapky bez účinné látky. Motiv k dalšímu vzdělávání a získání času pro nemocné je jasný: spokojenost z dobře vykonané práce, zdraví našich pacientek a posílení pocitu vlastní hodnoty.

Jindřich Tošner