Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: info@gyne.cz

SOUTĚŽ V LÉČENÍ

Competition in the treatment.

První kaňku do naší nepopsané dětské duše udělali rodiče. Chtěli, abychom chodili nebo mluvili dříve než jiné děti,  abychom byli chytřejší, jezdili rychleji na tříkolce nebo hráli dříve na klavír Travička zelená. Definitivní ránu jsme ovšem dostali ve škole. Známkování žáků a hysterická soutěž ve všech směrech nás nepochybně poznamenalo na celý život.

Neustálé poměřování s druhými je věc ošidná. Nevede jen k zlepšování jedněch, ale také ke snaze druhé znemožnit, udat, zabránit jim být také dobrými.

Z tohoto hlediska je nepřijatelná soutěž mezi lékaři, klinikami nebo nemocnicemi občas deklarovaná jako reminiscence na Brigády socialistické práce nebo zákony tržního liberalismu. Jak těžké je nahradit soutěž kooperací ukazuje dogma glorifikovaného sportu. Neumím si představit maratónské běžce, kteří se vzájemně podpírají, aby všichni zdárně běh dokončili. Účelem sportovních klání je zvítězit nad někým, skolit, srazit  druhého, knockoutovat ho, běžet rychleji 42 km a pak se zhroutit do náruče resuscitátorů. Vrcholový sport nemá za cíl zlepšení zdraví, jde o formu zaměstnání, které je výnosnější ve srovnání s herci jiných divadel. Pokud se nedostatečně připravený a „vyhecovaný horolezec“ pustí na Mount Everest, skončí to jeho osobní tragédií. Pokud se do lékařského „Mount Everestu“ pustí lékař, může poškodit zdraví mnoha nic netušících pacientů. Nesoutěžme tedy v tom, kdo má více pacientů, kdo radikálněji operuje, kdo má méně císařských řezů, kdo má nejvíce onkologických prevencí.

Lékařské povolání není závod, nejde o sport ani o přípravu k maturitě.

Cíl naší existence není vyhrát v nějaké soutěži (pojídání buřtů, skoku bez padáku nebo ve hře na houslích oběma rukama). Snažme se zdravě a smysluplně žít. Pomáhejme  v tomto smyslu svým pacientkám.

Četné filosofické systémy mluví o ideálu cesty ke klidu, rovnováze, k životu v pravdě a lásce, vědění a humanismu. V tomto modelu je šťastný zahradník, truhlář, zedník, lékař i  specialista informačních technologií vykonává-li práci, která ho uspokojuje a uživí.

Při lyžování v italských Dolomitech jsem ve vesnici Pinzolo viděl v místní pekárně pohádkovou babičku – prodavačku v čisté upravené zástěře, s šedivými vlasy pečlivě začesanými pod čelenkou, vonící kmínem, vanilkou a rozmarýnem. Byla plná úsměvů a optimismu. Radost s jakou prodávala chleba nemohla nechat nikoho na pochybách, že je šťastná.  Lidé si od ní s rohlíky a koláči odnášeli i kousek její radosti. Ta andělsky vyrovnaná bytost kontrastovala s množstvím  zákazníků spěchajících, aby ve vedlejším oddělení obchodu nakoupili nepotřebné tretky, štvanců v objevování nových a nových obchodů a hotelů jen pro možnost  chvástání, kde všude byli.

Vůbec se mně zdá, že většina lidí redukovala hodnotu života  na honbu za penězi. Vykonávají práci s odporem jen proto aby získali peníze, za které nakupují věci, které nepotřebují. Nemám nic proti penězům. Nepotřebujeme je ale dělají dobře na nervy. Jejich hodnota se zvětšuje jsou-li prostředkem k dosažení nějakého vznešeného cíle, ne cíl sám.  Cesta k uvědomění této skutečnosti je v odmítnutí soutěže na všech úrovních a glorifikaci kooperace. Není to možné asi ve všech situacích – jde to ale při výběru činností, kterým se věnujeme a které preferujeme.

Jindřich Tošner