Mauriceau Francois (1637-1709) founder of the obstetrics

Doležal, A.

Po vzniku vědecké anatomie jsou tyto poznatky uplatňovány evropskými chirurgy i v porodnictví. V dlouhém období, kdy porodnictví bylo v rukou nevzdělaných pupkořezných bab, byl chirurg volán výhradně k porodům, které probíhají nepřirozeně. Povětšinou řeší komplikace ve prospěch matky zmenšujícími operacemi, k jejichž provádění má ve své výbavě odpovídající armamentarium- nástroje Johann Schultes- Scultetus (1596- 1645)(13,5). Ve Francii působí Ambroise Paré (1590), Jacques Guillemeau(1550-1609), kteří oživili obrat a extrakci (4). Cenné zkušenosti jsou roztroušené , směšované s pověrami a mythy. V knižní produkci kraluje opakovaně v celé Evropě vydávaný text, který sepsal Eucharius Rösllin , "Rosengarten" r 1513, v německém jazyce, založená na ranné práci Sorana z Effesu (98- 100). Jacob Rueff sepsal "De conceptu et generatione hominis", spis vydaný ve Frankfurtu, 158O, s anatomickými poloschématickými ilustracemi Jobst Ammana, v Benátkách vychází 1596 "La commare", kterou sepsal Scipione Mercurio (3,11 12, 17). V Paříži v 17. století nastala koncentrace porodů chudých v tehdy největším evropském ústavu - Hotel Dieu. Odehrávalo se v něm za měsíc na sto porodů. Nemocnice stála v blízkosti Notre Dame a nalezince na náspu páchnoucí Seiny,trpěla občasnými povodněmi, požáry, do řeky ústily četné stoky. V blízkosti byla výrobna svíček. Klenby pod nemocnicí nad řekou byly útočištěm chudiny, tuláků a temných existencí. Podle hlášení z 6.2.1660 na porodnickém úseku leželo 4 až 5 žen na jedné posteli, s infekčními a venerickými chorobami, průjmy, svrabem. Stále byla přítomná horečka omladnic. V roce 1746 ze 20 takto onemocnělých přežila jen jedna žena. Chirurg přichází v Hotel de Dieu k normálně probíhajícím porodům, které začíná studovat. Podle normy se snaží přizpůsobit operativu, nastupuje obrat k fysiologickému myšlení, v porodnictví mnohem dříve než v ostatních oborech medicíny. Ve Francii byli lékaři , kteří se zabývali porodnictvím posměšně nazýváni" sagefemmes en culottes , " (moudroženy - tj. porodní báby v kalhotech). Z doby 16. století je opakován výrok , který učinil o porodnictví Le Bon , "Haec ars viros dedecet." Toto umění muže znevažuje (4). Francois Mauriceau představuje novou etapu, byl jedním z prvých chirurgů, kteří se výhradně věnovali porodnictví, zdůraznil jeho samostatnost a specifičnost, otevřel obrovské bohatství problémů, které bylo třeba řešit. Jeho práce byla milníkem v historii porodnictví. Ještě v roce 1849 v znamenité knize o porodnických operacích od Kiliana nalezneme na Mauriceaua 53 citací (7). Narodil se 1637, jeho osobní život je málo znám, měl nepochybně sestru, jeho bratranec byl proslulý anatom, královský chirurg Pierre Dionis. Základní výcvik a lékařské vzdělání dostal Mauriceau v Hotel Dieu,v letech 1654 pracoval v městě Salmurio, v roce 1660 již vyučoval porodnictví v Paříži, v roce 1769 pobýval v Coriarioru. V Paříži bydlel v rue St Suerin na rohu rue Zacharie.S velkým úspěchem praktikoval v Paříži. Mauriceau viděl cca 3000 porodů, jeho pozorování se týkají 850 komplikovaných případů. Byl v úzkém spojení s tehdejší lékařskou učenou společností, byl vyhledáván jako poradce, měl přístup do rodin vlivných osobností. V 17. století byl v evropském tedy i světovém porodnictví Mauriceau dominantní postavou. Jeho proslulost rostla, často byl zván jako konsultant. Měl titul "Chirurgien juré et maistre des arts ", později byl označován jako "Artium magister et antiquus magistrorum Chirurgorum Parisiensium Societati Praepositus". Nakonec finančně zabezpečen, opustil svoji lukrativní praxi a užíval klidu venkova, kde 17.října 1709 zemřel (4,8,9,10,15). V prvém vydání jeho knihy roce 1668 "Des maladies des Femmes grosse et accouchées, avec la bonne et veritable methode deles bien aider en leur accouchemens naturels, etc", je Mauriceau na titulním listu zpodobněn ještě jako muž v nejlepších letech, obklopen alegorickou postavou matky s třemi dětmi, nahoře stojí dva archandělé. Po stranách jsou rozložené pesary, nástroj na nakuřování, stříkačka na klysma, rozvěrák, na straně druhé pátradlo, několik ostrých porodnických háků a bisouri- proslavený chirurgický nůž. Druhé vydání z r. 1675 a další vydání mají změněný název "Traité des Maladies des Femmes Grosses", ve třetím vydání 1681 je popis hmatu na následnou hlavičku , v r. 1694 ve čtvrtém vydání přidává " Observations" -pozorování, která r. 1706 rozšiřuje o jeden svazek, v roce 1708 připojuje "Dernieres Observations"- poslední pozorování. Kniha byla přeložena do holandštiny, do němčiny," Tractat von Kranckheiten schwangerer und gebärender Weibspersonen", Basel, 168O," Der schwangern und kreisenden Weibs - Personnen allerbeste Hülffleistung",1687 , Nurenberg, do italštiny," Trattato delle mallattie delle donne gravide e delle infante", Cologne, 1684, do latiny," De mulierum praegnantium parturientium et puerperarum morbis tractatus, " Paris 1681, i do flámštiny. Překlad do angličtiny " The diseases of women with child and in child-bed" má zvláštní historii, která je spojena s objevem porodnických kleští ( 8, 9, 10, 14). V roce 1569 uprchl William Chamberlen jako hugenot před persekucí Kateřiny Medičejské. Dva jeho synové, Peter starší a Peter mladší, se stali proslulými ranhojiči - chirurgy a objevili kleště. Peter starší byl u porodu manželek Charlese I.- královny Anny i Henriety Marie. Třetí téhož jména Peter byl synem Petra mladšího, získal lékařský titul a byl znám jako Dr Peter. Kleště byly po tři generace (100 let) předávány jako rodinné lékařské tajemství. K rodičkám byly přenášeny v speciální schránce, takže nikdo nepovolaný nástroj neviděl. Kleště měly rozebírací branže, okénka, zakřivení podle hlavičky, zakončení podobné jako manubrium u nůžek. V roce 1670 Hugh Chamberlen, který byl nejstarším synem Dr Petera, se rozhodl kleště prodat za l0000 livrů (tolarů). Při setkání s Mauriceau 19.8.1670 prohlásil, že jeho instrument dovoluje během několika minut úspěšně porodit i ty nejtěžší případy. Mauriceau měl tehdy v péči dvacetiosmiletou deformovanou rachitickou trpaslici, po čtyři dny s odteklou plodovou vodou bez známek nástupu porodu. Dostala tehdy oblíbené nálevy seny (Mauriceau. je užíval spolu s oranžovou šťávou) a příštího dne započal porod. Při vyšetření Mauriceau nalezl hlavičku plodu vysoko nad pánví s obličejem obráceným dopředu, pánev byla enormě zúžená. Kdosi navrhl jako naději pro záchranu dítěte císařský řez, což Mauriceau odmítl. Z dnešního pohledu zde byla jasná kontraindikace pro klešťovou operaci- zúžená pánev, forceps není nástrojem pro překonávání kefalopelvického nepoměru, ale to tehdy nebylo vůbec jasné. Rodička byla na posteli se závěsem, takže nikdo mimo porodníka neviděl, co se děje. Chamberlen se chlubil, že 15 minut bude dostatečných k ukončení porodu. Podle sdělení Mauriceaua pracoval tento porodník bezúspěšně po tři hodiny mimo pausy, kdy odpočíval. Pak doznal porážku. Ubohá trpaslice zemřela následujícího dne, aniž by porodila. Sectio na mrtvé bylo provedeno příliš pozdě, dítě bylo mrtvé. Děloha byla roztržená. Zúžení pánve bylo takové, že nedovolovalo zavést ani ruku Mauriceaua, natož ruku Chamberlena, která byla dvakráte větší. Tajemství nebylo ve Francii prodáno, kleště byly na čas diskreditovány. Chamberlen získal proslulost překladem Mauriceauovy knihu do angličtiny, kde vycházela opakovaně po sto let, z čehož měl Chamberlen finanční prospěch. V soudobé knihovně Royal College of Obstetricians and Gynaecologist jsou anglické překlady z let 1697, 1710, 1716, 1718,1727, 1736, 1752 (14,7,15). Mauriceau psal na podkladě zcela jiných znalostí a zkušeností, než byly ve shora uvedených knihách jeho předchůdců. Byl to člověk praxe, nikoliv vědy,zdůrazňuje, že knihu napsal zejména pro řešení případů patologických. V každé kapitole je patrné, jak je autor svým vzděláním ještě vázán na Hippokrata, Aristotela, Galena, Celsa, Plinia a další. Vědecké myšlení medicinsko -fysiologické je teprve ve stavu zrodu, ještě nejsou podmínky pro encyklopedisty typu van Hellera (1708-1777)-(1,6,3). V traktátu anatomickém začíná popisem cév, místo o ovariích mluví o testikulech , píše o děloze, o ženské hanbě,v nomenklatuře užívá termín monticulus a magna labra ( místo labia). Děložní cervix je podle něj "vulgárně" označován jako vagina. V knize uveřejnil zřejmě tehdy šokující vyobrazení zevního ženského genitálu. Na rozdíl od bezostyšných anatomů má ještě potřebu se omluvit a obhájit tuto oblast, vždyť podle Tertuliána " natura veneranda non esterubescenda." Později ho budou následovat v mnohem větším provedení angličtí porodničtí anatomové. Pokud je ošizen hymen , jehož existenci popíral, vynahrazuje si to autor v stylu renesančním na mentula muliebris- clitoris, za pomocí Columba, Fallopia, Avicenna, Hippokrata i básníka Martialis. Vyobrazení anatomická nedosahují úrovně Bartholiniho (2) ani Verheyena (16), jsou názorná, schematická, ale nemají exaktnost takových publikací anatomických jaké měli Jan Swammerdam " Miraculum naturae sive uteri mulebris fabrica" z r. 1672, ani úrovně práce, kterou i experimentálně vykonal Regnerus de Graaf "De mulierum organis generationi inservientibus", opět v Leydenu 1672. Rytiny fetu s osifikacemi u Kerckringa (1643-1693) jsou v jeho "Antropogeniae ichnographia" nesrovnatelně dokonalejší. Z anatomů je citován Vesalius, Fallopius, Vanhorne, Kerckring, De Graaf, Swammerdam, zná práce , které vykonal Riolanus. Anatomie byla v té době v plném rozkvětu, Bartholinus (2) uvádí do té doby 422 činných anatomů. Mauriceau o děloze správně píše, že je jednokomorová, ale zdůrazňuje ještě cornua uteri, a dává velký prostor Hippokratovi, a Galenovi. Výstižné je zobrazení dvojrohé dělohy u psa, králíka, u ovce, kde je zvláště znázorněna polytokie. Pozoruhodně píše o inervaci dělohy a nervových spojeních dělohy a žaludku. Stran fetálního krevního oběhu mylně soudí, že krev mateřská z artérií je vedena do placenty - transfusion mutuelle, kde přechází do vena umbilicalis. Již žák Vesala, Giulio Cesare Aranzio (1530-1589) , věděl, že mateřský a fetální oběh nekomunikují, Girolamo Fabrizio ab Aquapendente (1537-1619) v srovnávacích embryologických studiích ví, že cévy placenty a dělohy se nespojují per continuitatem. William Harvey (1578-1657) v r. 1651 v "Exercitationes de generatione animalium", zcela zřetelně dokazuje oddělenost mateřského a fetálního krevního oběhu. Praktický význam měla později zjištění , že krvácení při placenta praevia je původu mateřského a ne fetálního. Teoretické neznalosti tehdejších autorů se projevují v stati" De semine". Opomíjí De Graafa, pochopitelně neví, kdo je van Leeuwenhoek, cituje výhradně antické autory. Stať o menstruační krvi je poplatná neznalostem doby, bude trvat cca 200 let, než se dostanou do gynekologie přesné poznatky o skutečné povaze menstruačního cyklu. Prvá kniha (8,9) pojednává o nemocích v těhotenství. Znaky plodnosti a sterilitu ženskou popisuje podle starých odkazů. Zajímavý je popis úspěšně operované atresie pochvy z 24.9.1678. Podává drastické příklady o nejistotě stanovení diagnosy těhotenství.

U gravidních žen odsouzených k smrti se podle tehdejšího zákona čekalo s popravou až po porodu. Cituje případ pro krádež oběšené, kde byl při pitvě nalezen pětiměsíční plod, těhotenství nebylo chirurgy poznáno, jelikož žena byla obesní. U další popravené v Paříži roku 1666 byl zjištěn při veřejné pitvě plod čtyřměsíční. Pomýlení v tomto případě bylo způsobeno přetrvávajícím menstruačním krvácením. Jindy lékárník- lékař pokládal graviditu za hydrops, naopak u předpokládané gravidity se jednalo o těhotenství zdánlivé. Četné pitevní nálezy mimoděložního tubárního těhotenství teoretici pokládali za doklad oplození mimo dělohu, což přecházelo do učebnic fysiologie. Mauriceau znal případ mimoděložního těhotenství, v knize extrauterinní těhotenství zobrazuje, ale o tubárním těhotenství pochybuje, domnívá se, že se jednalo o vyklenutí dělohy v místech rohů. Pro stanovování pokročilosti těhotenství, chybí exaktní údaje, o velikosti plodu, dělohy, jak je známe u generace následující. V době kol roku 1660, kdy pracoval v Hotel Dieu byly chudé ženy přijímané 15 dní před porodem, pobyt v ústavu byl zdarma. Některé ženy simulovaly a udávaly poslední menstruaci o dva až tři měsíce dříve, aby měly pobyt delší. Stať o mole je sepsána dosti nejasně, dle popisu se mohlo jednat o dysmenorhoe membranacea, o zaniklý potrat, , jindy o ( v dnešní terminologii) mola hydatidosa. Výkony při odstraňování moly byly velmi rozmanité, takže se patrně nejednalo o jednu klinickou jednotku. Ve stati o hydropsu, rovněž nevíme, kdy má na mysli polyhydramnion, otok či něco jiného. V této stati popisuje i své zkušenosti s anencephalem. K pouštění žilou má Mauriceau postoj odpovídající tehdejším teoretickým představám o užitečnosti tohoto opatření za těhotenství. Uvádí chirurga, který u své ženy v graviditě pravidelně tento úkon opakovaně prováděl a plod se narodil zdravý. Ještě o 100 let později pouštěli chirurgové žilou i po provedeném císařském řezu. Když rozebírá příčiny výhřezu análního, rozlišuje mezi linteria, kdy odchází strava, diarhea, kdy mimo zbytky potravy odchází tekutiny bez znatelné bolesti, konečně dysenteria, kdy se pozoruje odchod tekutin zbarvených krví, se silnými bolestmi, "torsemi" v břiše a vředy ve střevech. Descensus dělohy odlišuje od prolapsu, který nazývá praecipitatio. Po násilném vypuzování placenty , pozoroval prolaps a inversi. Vedení porodu placenty bylo aktivní. Ze strachu, aby se děloha po porodu plodu neuzavřela, doporučoval" la metode par traction et expression". Krvácení v menstruačním rytmu na počátku gravidity má spolu s Hippokratem (6) za faktor nepříznivý. Pozdější krvácení pokládá již za příznak velmi vážný, život ohrožující , spojený s odlučováním placenty. Při silném krvácení doporučoval accouchement forcé. Z roku 1665 podává otřesnou kasuistiku, kdy rodila jeho 21 letá sestra, která po pádu na kolena začala třetího dne v 8. měsíci gestace mít bolesti břicha, přičemž začala krvácet. (Pravděpodobně se jednalo o předčasné odlučování lůžka). Porodní bába ji zklidnila, krvácení však pokračovalo a proto přivedli k této ženě po čtyřech hodinách chirurga. Ten usoudil, že se jedná již o beznadějný stav, kdy nelze plod porodit, doporučil podat svátosti a bez jakéhokoliv zásahu odešel domů. Mauriceau se dostavil až 4 hodiny po něm, přičemž krvácení pokračovalo (cca 3 a půl libry krve). Zavedl svoji malou ruku do hrdla děložního, to dilatoval, plod nalezl v poloze hlavičkou, nehtem protrhnul blány, provedl obrat, extrahoval ještě živý plod a nato i placentu. Plod byl ve vedlejší místnosti knězem pokřtěn. Rodička zemřela hodinu po porodu. Mauriceau zdůrazňuje jako hluboce věřící význam křtu pro tohoto novorozence.Především zdůvodňuje , že lze operovat namnoze rukou bez nebezpečných nástrojů. Rozebírá pak z mnoha aspektů neprofesionální chování věhlasného chirurga a dotýká se otázek lékařské etiky. Znal vcestné lůžko, ale vysvětloval je podle starých představ, že plod před sebou tlačí odloučenou placentu. Záchvaty eklampsie pozoroval častěji u prvorodiček, v šestinedělí je má za méně nebezpečné než za těhotenství a porodu. Uvažuje o možné intoxikaci matky přes plod.Při křečích se snaží o rychlé ukončení porodu. Není- li velká ztráta krevní, doporučuje pouštění žilou, kde bylo tehdy bedlivě rozlišováno jaké vény má být použito, zpravidla lépe z paže než z vena pedis. Příjice byla tehdy v pozornosti celé lékařské Evropy, byla častá v Hotel Dieu. V 17.století byl již znám přenos z matky na plod. Ve velké stati Mauriceau prosazuje léčbu syfilis v jakémkoliv stadiu těhotenství. V knize druhé (8,9) pojednává o porodu přirozeném a contra naturam. Při definici partus, se snaží odlišit jej od ranných potratů a abortů. V převážné míře staví na klasicích. Porodní bolest na rozdíl od pozdějšího Levreta neodlišuje od kontraktilní, pracovní činnosti dělohy, výklady jsou spekulativní a nejasné. O vodách plodových píše dobře, uvádí i srovnávacích aspekty, které se týkají alantois. Podobný přístup má anatom Verheyen (16). O placentě píše opakovaně podrobně, ukazuje obraz placenty u dvojčat s řezem na pupečníku, se znázorněním artérií i veny. Dynamický pohled má při sledování polohy plodu- situs v různých obdobích gestace. Mauriceau přináší obraz mužské, ženské pánve a hlavičky plodu. Rozebírá tehdy živé debaty o tom, zda se kosti pánevní za porodu rozšiřují, Mauriceau soudí že nikoliv. U pánve pokládal za možné zúžení pánevního východu. U starých žen uvádí změny artikulace kostrče a kosti křížové, ženy kulhavé mají někdy" les os du passage mal conformez". Podobně jako před ním Cornelius Solingen ( l64l-l687) v" Embryulcia" v roce 1673 zná otisky pánevních kostí na hlavičce plodu. V popisech pánve chybí anatomická exaktnost, ale pozornost velkého počtu porodníků, kteří jeho dílo četli, obrací již správným směrem. Stanovuje praktické znaky živého plodu za porodu. Philip Legoust v roce 1650 popisuje ozvy plodu poslouchané uchem jako klepot větrného mlýna , ale to zůstává neznámé nejen Mauriceauovi, ale porodníků po celé 18.století (4). Zná meconium u plodů, kde probíhalo dušení, stejně se ví o přitomnosti mekonia u porodů koncem pánevním (8,9,17). Mauriceau je prvý, kdo pojednává důkladně o porodnickém vyšetřování. Velmi zevrubně uvádí nejrůznější způsoby naléhání plodu, polohy, které byly zjednodušené až koncem l8. století.Tento způsob výuky byl jistě vhodný pro akušerky, které se dovídaly, jak si počínat, vyhřezne - li ručka, ručky a nožky, objeví -li se v hrdle kolénko, raménko, břicho, hrudník. Má prioritu v popisu polohy čelné . Předčasné protrhávání vaku blan doporučuje jen u silného krvácení. Jako prevenci poranění hráze doporučuje mast, chránění nezná. Mauriceau je nevyčerpatelný svým zájmem o nejrůznější komplikace, které se v porodnictví vyskytují, není divu, že řada jeho názorů vyvolávala i polemiku. Jako každý v této generaci se velmi věnuje operativě, kde podobně jako jeho předchůdce Guillemau preferuje lidskou ruku. Nejrůznější situace řešil obratem a extrakcí: při příčné a šikmé poloze, při výhřezu pupečníku, při výhřezu horních končetin, u krvácení, u křečí.Rukou operuje uvnitř vaku blan, aby neporanil dělohu. Uchopuje obě nožky, ale nezatracuje obrat za jednu nožku, když to okolnosti jinak nedovolují. Diskuse, zda lze obraty a extrakce dělat jen na jedné nožce byly v té době velmi časté. Plod musí mít při extrakci záda vepředu, aby čelist nezůstala viset na sponě- byla to prevence abnormální rotace. Vnitřními hmaty přeměňoval polohy obličejové v polohy záhlavím, ale schvaluje i samovolný průběh takových porodů , vnitřní obraty s extrakcí u polohy obličejové nedoporučuje. Hmat na následnou hlavičku při konci pánevním popisuje roce 1675, manévr prováděl již Jacque Guillemeau a popsal jej r. l62l jeho syn Charles .Manévr nese však jméno Mauriceau, ale i Levreta, Smellieho, a Veita . Je to tah za dolní čelist, za ústa a současný tah na ramenou, v r. 1681 přidává tah za dolní končetiny, který provádí asistent. Pupečníkové komplikace jako výhřez, pravé uzle, strangulace mu byly dobře známé, při nezdařené reposici pupečníku sahá k obratu a extrakci. U plodů nadměrně velikých pokládá plod hydropický za menší technický problém, než plod tělesně veliký. Hororové případy u monstrosních plodů při zmenšujících operacích nás strohými popisy uvádí do poměrů stavovských, které panovaly mezi bábami, mladšími chirurgy a chirurgy staršími. Křtu novorozence in utero věnuje opakovaně jako zbožný katolík velkou pozornost i po stránce theologické argumentace. Krvácení v poporodní době přičítá ohřátí krve, zbytkům placenty, koagulům, rychlému násilnému vypuzení placenty. Mauriceau byl naprostým odpůrcem císařských řezů na živé, pokládal je za nehumánní, kruté barbarství.

V roce 1581 vyšla v Paříži monografie, kterou sepsal Francois Rousset," Traité nouveau de l´hysterotomotoxie ou enfantement césarien qui est extraction de l´enfant par incision latérale du ventre et matrice de la femme grosse", kde publikuje úspěšné řezy na živých, v letech 1586 a 1591 Kaspar Bauhin tuto práci vydal v Baselu latinsky(15). Mauriceau řez na živé uznává podmíněně u případného následníka trůnu,"parce que le salut du public est préférable a celui d´un particulier." Sectio však zpochybňuje i u řezů dělaných s ohledem na zachování panovnického rodu, jako byl Jindřich VIII. a pozdější král Eduard VI., protože se předem neví , jakého bude dítě pohlaví. Případy z Rossetovy knihy označuje jako reverie, caprice, impostur , vyprávění má za opilá, svévolná a vylhaná. Zpochybňuje některé publikované případy císařských řezů, které pokládá za provalené abscesy, objektivně píše o sectio na živé prováděné při břišní hernii. Křtění nepokládá za dostatečný důvod řezu, protože lze v nouzi křtít i nitroděložně klystýrem se speciálním nástavcem. V případě agonie však doporučuje připravit vše k operaci, kde je pro její provádění ve střední čáře. Řezy na živých byly vykonávány jako ultimum refugium u vyčerpaných rodiček a proto nepřekvapuje vysoká mortalita. Oproti spisům Sculteta a Heistera (5, 13) je v jeho knize technika popsána stručně bez vyobrazení. V 18. století přibývají ojediněle pokusy se šťastným výsledkem provést sectio na živé. V roce 1685 provádí úspěšně na živé se zůženou pánví v Saintverge sectio Jean Ruleau,publikuje 17O4 "Traité de l´operation césarienne." Ve Varšavě l655 u za porodu zemřelé se zaklíněnou hlavičkou provedl Jean Claude de la Courvée protětí spony a vybavil živý plod (4,7). Na rozdíl od tajůplných současníků jako byl Chamberlen , Mauriceau své nástroje zobrazuje: dekapitační háky, pákovitý hák, zahnutý nůž, rovný nůž, spekulum trojlisté a dvě dvoulistá, klystýr, zdrsnělé extrakční kleště, zvláštní pozornosti zasluhuje tire tete - capitis extractorium. Nástroje zobrazené dokumentují, že jsme na samém začátku, pravá jejich líheň nastane až po zavedení porodnických kleští. Pod lékařským tajemstvím rozuměli lékaři především důvěrnost s jakou mistři předávali žákům své zkušenosti, které si měli ponechávat pro sebe. Jinak bylo zvykem v knihách psát o intimitách pacientek zcela otevřeně, s uvedením plného jména i u osob vznešeného rodu. Mauriceau tak často činí. Tyto údaje dodávaly zprávám důvěryhodnosti a možnosti ověření, jak prokázaly pozdější diskuse kol symphyseotomie. Stejně se udávají v knihách informace o chybách a počínání jiných lékařů většinou náznaky, které byly však takového rázu, že dotyčného bylo snadné diagnostikovat. Mauriceau udává řadu kolegů jako svědků. Auberta jmenuje jako svého přítele.Je zřejmé , že tehdejší porodníci vedli odborné debaty nejen na učených shromážděních, ale mezi sebou. Kniha třetí se zabývá puerperiem, laktací, poraněními dělohy, krvácením v šestinedělí, prolapsy dělohy, kde užívá pesary . Zajímavé jsou dobové popisy průběhu horečky omladnic. Velkou roli připisuje zadržení očistků, byl prvý, kdo lochie správně hodnotí jako ranný sekret,po jejich zadržení nastupuje zánět dělohy s bolestmi, s pocity tíhy, se zvětšováním dělohy, ženy s obtížemi močí a kálí, přistupují teploty, obtíže dechové, škytavka, zvracení, záchvaty , delirium a smrt.V léčbě zdůrazňuje důležitost vyprázdnění dělohy a prostředky proti teplotě. Za jeho života nastal sice objev mikrobů Leeuwenhoekem (1632- 1723) , ale ten i s mikroby zůstal neznámý ještě Semmelweisovi (1818-1865) o století později (3). U laktace podává pokyny o vlastnostech kojné, o tom jak odsávat mléko přístroji, o fisurách bradavek. Pozornost věnuje ošetřování novorozence, jeho exkrementům, výživě, výchově, nemocím, píše o kontusích hlavičky a jiných částí novorozence. Všímá si stavby hlavičky. Popisuje úspěšné řešení atresie ani- v jeho nomenklatuře anus imperforatus. Popisy zahrnují pediatrická onemocnění v plném rozsahu, včetně chorob infekčních, varioly, svrabu , syfilis.V této části je i kapitola o prevenci šilhání , valgosity, varosity, kulhání a gibbu. Jako se oddělilo porodnictví od chirurgie, později se oddělí pediatrie od porodnictví. Kniha má vynikající rejstřík ,lze pohodlně nalézt i kasuistiky, je v ní 29 rytin v textu, 7 z nich zaujímá plnou stránku. Podle citací v knize lze sestavit seznam kolegů porodníků s kterými spolupracoval: Bourdelote starý lékař pařížské fakulty, Leclerc, Juillet, Lamy, Augny, Janot Benedictus Vassal, Rodier ,De France, Cantot,Gourot,Doye, de Mailly, Boileau, Morel, Bouquet, Ruffin, neuvádí nikde své odpůrce. Souputníků měl řadu.Někdy byla mezi takovými mimořádnými osobnostmi rivalita, podle mne v nepodstatných věcech, v historii oboru tvoří shodnou školu. Nepochybně byly zde i spory o priority na př. při obratu bez předchozího protržení membrán .Za strašných podmínek pracovali, protestovali , nakonec resignovali, ale hýbali oborem kupředu .Jeho bratranec, profesor anatomie a chirurgie, Pierre Dionis, (l643- l7l8) byl stoupenec Harveye, více pozornosti věnoval úzké pánvi, vysvětlil porodní nádor jako zábranu zpětného žilního návratu, 1671 byl pověřen králem vedením kursů operační chirurgie (Kilian na něj má 17 citací). Další vynikající anatom té doby, který ovlivnil porodnictví byl Pierre Duverney (1650-1728). Guill- Manquest De la Motte (1655- 1737) měl 30 let zkušenosti, v r.1722 vyšly "Traité complet des accouchemns naturels, non naturels et contre nature". Popsal porodní změny tvaru hlavičky, uznával absolutní indikaci císařského řezu na živé. Diagnosu zúžené pánve dělal podle zavedené ruky. Přišel do styku s kleštěmi Palfyna a odsoudil je, aniž je poznal (Kilian uvádí 52 citací). Pierre Amand ( zemřelý 1720) dobře učil, zastával ovulační teorii (Kilian uvádí 9 citací). Phillipe Peu ( 1630-1707) , pracoval na Hotel Dieu a sepsal 1694" La pratique des accouchemens", na podkladě zkušenosti ze 4000 - 5000 porodů. Bojoval proti pověrám v porodnické praxi. Za porodu podporoval polohu pololeže.Většinu postupů měl s Mauriceauem shodných, ale vystupoval jako jeho nepřítel a měl vůči němu výhrady, na příklad odsuzoval jeho tire tete. Horečku omladnic uvádí ve vztahu s horečkou v ráně. Nepsal systematicky, ale je hojně citován jako autorita v otázkách operativy i mnoho let později (Kilian uvádí 33 citací). Paul Portal (1630-1703) sloužil 13 let v Hotel Dieu. Byl to obezřetný praktik, konce pánevní a polohy obličejové pokládá za málo nebezpečné.Vypracoval hmaty k vybavování ramének, u placenta praevia věděl, že se jedná o její adherenci v v dolním segmentu (U Kiliana 20 citací- 3, 4, 7, 15).

Literatura

l. Aristoteles o člověku, Anthropologická knihovna, Praha 1931, s.78.

2. Bartholinus, T.: Anatome quartum renovata,Lugduni, 1684,

Huguetan, s. 805.

3. Doležal, A.: Úvod do studia historie porodnictví, Moderní gynekologie a porodnictví.4, 1994. č.3, s. 241-263.

4. Fischer ,I.: Geschichte der Gynäkologie, Biologie und Pathologie des Weibes, Bd L.,Urban- Schwarzenberg , Wien-Berlin l924, s. 202.

5. Heister, L.: Chirurgie -Wund-Artzney, Stein, Raspe, Nürnberg, 1752, s. l087.

6. Hippokrates: Aforismy Prognostikon O vzduchu vodách a místech, Praha Alberta, 1993, s.112

7. Kilian , H.,F.: Die operative Geburtshülfe,E.Weber, Bonn 1849, s. 860 8. Mauriceau ,F.: De mulierum praegnantium parturientium et puerperarum morbis tractatus, boni medici, Paris, 1681, s. 358.

9. Mauriceau,F.: Des Maladies des Femmes Grosses et accouchées. Jean d´Hovry, Paris, 1673, s. 536.

10. Mauriceau,F.: Dernier Observations sur les maladies des Femmes Grosses et Accouchées, La camp.des Libr.Associez, l9l5,S 77.

11. Mercurio Scipione: Kindermutter oder Hebammen Buch.(z italštiny) D.T.Meviisel, Wittenberg 1671, s. 844.

12. Ryff,G.: Schwangerer Frawen Rosengarten, CH.E.Erben, Franckfurt am Meyn, 1561, s. 341.

13. Scultetus, J.: Wund Artzneyisches Zeug- Haus (něm překlad z lat.) Armamentarium chirurgicum,Ulm, 1653 , J. Gerlin, Franckfurt 1666,s.234.

14. Short- Title cataloge of books printed before 1851 in the library of the Royal college of obstetricians amd Gynaecologists, London 1968, s. 85 .

15. Sue P.(jun): Versuche einer Geschichte der Geburtshülfe (překlad z franc.) Altenburg, Richter, 1786, 1787, 1.díl s.536, 2.díl s. 575.

16. Verheyen, Ph.: Corporis humani anatomiae liber primus,Lipsiae, Thomas Fritsch, 1718, s. 680.

17. Völter ,Ch.: Neueröffnete Hebammenchul, J.B.Metzler, Stuttgart, 1722,s. 448 ( 1.vydání 1687).

Prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc, Praha