Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: info@gyne.cz

JAK SE MÁTE ?

Nepamatuji období, kdybychom se neměli nejhůř. Jsme zkrátka národem stěžovatelů, rusky „žalovščiků“, anglicky complainers, podle situace. Špatné mezilidské stavy podmiňuje  škála životních hodnot s materiálními požitky na prvním místě. Velkým zdrojem nenávisti bývá mizející rovnostářství. To, že vzniká vrstva lidí „silných a bohatých“ nutně dráždí vrstvu lidí „chudých a slabých“. Lidé, kteří se v minulosti domnívali, že nedosáhli svých cílů pro politické sankce zjišťují, že příčina neúspěchu je především v nich. Přiznat si to nechtějí a obviňují demokratický systém z nové totality.

Chování lidí není korigováno  strachem před zákonem ani před bohem. Lidé se necítí dost ohrožení na to, aby měli potřebu se sdružovat a pomáhat si. Být ohleduplní. Zkrachovanci beztrestně napadají a urážejí kohokoliv a kdykoliv. Každý úspěch a majetek je v jejich očích podvodem. Novodobí zbohatlíci na druhém břehu  se domnívají, že peníze zakryjí jakékoliv svinstvo.

Denně jsme zraňováni mediálními (převážně negativními) zprávami, které jsme v minulosti  vůbec nesledovali, nebo k nim neměli přístup. Nestrachovali  jsme se, zda dostavět Temelín, dálnici nebo Gabčíkovo. Poznali jsme nový, neznámý strach ztráty zaměstnání, nezajištěné budoucnosti. Opouští nás humor. S vyjímkou manželky starosty velké obce na Hradecku, která mně po třetím posvícenském pivě tajuplně šeptala, že jestli někdo někoho v tomhle státě vytuneloval tak to byl její muž a vytunelovaná je ona.

Jí i jiným chybí jasný nepřítel. Dříve jsme věděli, že svobodu jednotlivce může zachránit  změna politického systému, která nadřazuje svobodu skupinovou nad svobodu individua. Dnes mnozí, kterým ideály duchovní a kulturní nic neříkají, nevědí o co usilovat. O návrat? Kam? Přestáváme se ptát co je smyslem života.

 Naše politické námitky rychle hasnou jsme-li nemocní. Ke zdraví býváme nevděční. Chováme se jako bychom neměli co ztratit. Státní pokladna přichází o miliardové částky na nápravu poruch zdraví, které si lidé způsobili sami. Drogy, kouření, nesprávná výživa, průmyslové jedy, nedostatek pohybu jmenuji jen namátkou. Jak postihovat úmyslné poškozování zdraví nevím. Snad by pomohly  individuální pojištěnské účty se systémem bonusů pro ty, kteří správnou životosprávu dodržují. Nevím ovšem jak ji objektivně kontrolovat. Určitě bychom přišli na to jak systém ošidit, dál si kazit zdraví a stěžovat si jak se máme špatně. Víte jak se pozná létající zajíc? Má na zádech orla! Doufám, že nás nepustí moc brzy.

Jak se orientují pacienti v kvalitě péče o zdraví dokumentuje nedávná příhoda na mé klinice. Komplikovaný porod, který trval celou noc vedla kromě atestované lékařky ještě další žena: docentka a kandidátka věd. Ráno, když vše šťastně skončilo prohlásila rodička s úlevou: „holky jste dobrý, ani jste nepotřebovali doktora“!

Přes všechny obavy v úvodu (a mnoho dalších nevyřčených), přes všechny žalosti a radosti si uvědomuji jak se máme dobře, jsme-li zdraví. Mohli jsme se sice narodit na Floridě nebo v Nice, ale také v Kosovu nebo na Sibiři. Říkat, že je nám fajn je dnes ovšem riskantní. Varuji před bezelstnou otázkou „jak se máte?“. Před vánoci jsem se takto společensky zeptal růžolící sestřičky a nestačil uhýbat před splašky typu: „tak dobře jako vy ne, máte se jak prase v žitě a ještě provokujete, copak si myslíte, že mám peníze na dárky jako vy atd.…“. Když se mne dnes někdo zeptá jak se mám, odpovídám: „tak trochu“ a rychle mizím, abych neviděl nevěřícný nebo nenávistný obličej. Mohl bych ztratit poslední iluze.

Jindřich Tošner