Yes for transplantation with the proviso

Mitlöhner, M.

V těchto dnech proběhla tiskem zpráva, že přední americký neurochirurg Robert J. White chce ještě do konce roku uskutečnit transplantaci lidské hlavy. Možná, že to pro někoho zní příliš fantasticky, ale už před více jak třiceti lety se o tomto problému hovořilo, protože existovaly výsledky těchto zákroků na pokusných zvířatech. Zároveň se jedním dechem zavrhovalo byť jen připuštění možnosti realizace takovéhoto zákroku s poukazem na absenci humánnosti a etiky. Nikdy nikdo ovšem spolehlivě a objektivně nevysvětlil, co je a co není humánní, co je a co není etické. Ono to ani dost dobře vysvětlit nelze, protože jde o filozofické kategorie a jak se mění filozofické směry, mění se i obsah jednotlivých kategorií. V dnešní úvaze bych se chtěl, a to skutečně jen velice stručně a letmo, zamyslet nad právní podstatou celého problému. Jestliže se totiž již někde připravuje operační sál a hledá vhodný dárce s příjemcem, mělo by se připravovat na novou situaci i právo. Tedy, krátce a dobře. Dobrá hlava na špatném těle, špatná hlava na dobrém těle. Po odstranění špatných částí a následném spojení dobrých částí vznikne dobrý celek. Potud je vše jednoduché. Méně jednoduché to je od chvíle, kdy si položíme otázku identity. Tedy takto uměle vzniklý jedinec bude pokračováním toho, komu patřilo relativně zanedbatelné malé množství avšak vysoce organizované hmoty a nebo toho, komu patřila drtivá převaha množství hmoty, bez které ovšem ta vysoce organizovaná hmota nemůže smysluplně a mimo laboratorní prostředí vůbec existovat. Dovolím si zde zopakovat svůj názor, vyslovený mnohokrát v průběhu desítek let a sice ten, že z hlediska právního lze bez jakýchkoliv problémů při zachování základních principů transplantovat zcela libovolný orgán s výjimkou těch, kterými se lidský jedinec vymezuje jako neopakovatelný originál. Těmito orgány jsou mozek a pohlavní žlázy a jejich transplantace může vést k těžko řešitelným dilematům. V praxi by to tedy znamenalo, že nově vzniklý jedinec bude reprodukovat genetické potomstvo “dárce těla”. A nebo opačně, bude myslet a jednat tak, jak by myslel a jednal “dárce” mozku, tedy potažmo celé hlavy. Samozřejmě, že lze pro případ reprodukce genetického potomstva, dříve nežli dojde k odstranění špatného těla, zajistit a uložit potřebné sperma či oplodněná vajíčka. A co když až dosud byla partnerka muže s dobrou hlavou a špatným tělem zvyklá spíše na silnější a delší úd, zatímco nyní, po transplantaci bude dobrá hlava už sice také na dobrém těle, avšak s údem trpasličím nebo dokonce bez erekce? Co když si ctitel minimálních ňadérek, pro jaké ani nejsou podprsenky bude muset zvykat na prsa velikosti fotbalového míče a to jen a jen proto, že právě toto tělo bylo v daném okamžiku pro transplantaci nejvhodnější či dokonce vůbec jediné. Může být takováto změna v partnerských vztazích příčinou jejich rozvratu a následného rozvodu? Kde a u koho nakonec hledat zavinění rozvratu, tedy skutečnost, která se stala po novele českého rodinného zákona tolik významnou? Začal jsem vážně, končím s nadsázkou. Ale pozor – ona ta nadsázka je dána spíše podáním než obsahem. Vždyť – a teď zas vážně – by se zde nabízela možnost pro ty srostlé jedince, u kterých je jejich vzájemné operativní oddělení bez úmrtí jednoho z nich nemožné. Doporučoval bych však jen jedno jediné a sice, aby se případná právní úprava neomezila na slůvko “zakazuje se”.

JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., Praha