Časopis ženských lékařů  G Y N E K O L O G - www.gyne.cz - email: info@gyne.cz

CO NÁM VLASTNĚ CHYBÍ

Hospodské i kongresové řeči lékařů končívají v tak velké beznaději, že by se v ní postavila lžíce i televizní stožár. Že jsme na tom bídně víme všichni. Nikdo neví jak z toho ale mnozí si nemohou vzpomenout  co jim vlastně vadí.  Nevědí jak pojmenovat to, že mají menší platy než méně vzdělaní zaměstnanci s minimální zodpovědností. Příjem bankovních úředníků, hodinové mzdy daňových poradců i právníků jsou ve srovnání s lékařskou nebo učitelskou mzdou vždy pádný argument.

Nelékařská veřejnost však na nás hledí s nedůvěrou. Vidí jak žijeme, je indoktrinovaná mediální protilékařskou kampaní, ve které se dovídá o slušných lékařských platech s chybějící poznámkou za jakou pracovní dobu je mzda vyplácena.

Při kavárenských hovorech varuji připomínat lékařskou odpovědnost. Dovíte se, že řidič autobusu nebo strojvůdce má větší odpovědnost než lékař , protože odpovídá za více životů, stejně tak příslušník policie, voják, plynař i zedník, který když něco postaví křivě tak zabije víc lidí než lékař odoperuje za celý život.  Všichni jmenovaní by tedy měli mít vyšší mzdu než zdravotníci.

 Upozornění, že za 6 let studia medika si jeho vyučený spolužák pořídil slušné auto také neuspěje. Odpověď je nasnadě: student se poflakoval 6 let za dělnické peníze a teď se musí pěkně snažit, aby všechno odčinil. Navíc:  kolo je přece zdravější.

V čínské čajovně bylo příjemně, meditační hudba  vykouzlila pohodu nad santálovými stolky a já s přítelem, třicetiletým ekonomem, který má 3x větší mzdu než já, začal místo o krásných ženách mluvit o svém krásném zaměstnání. Řekl jsem, že dokáži akceptovat  mizerný plat ale že mně vadí projevy nenávisti pacientů a jejich rodin po každé komplikaci a léčebném neúspěchu bez možnosti obrany.

Lidé k nenávisti nabádaní novinami i televizí se nemstí jen pomluvami, výhružkami a anonymními dopisy, ale i stížnostmi a  žalobami, které jsou v drtivé většině neoprávněné. Zákony nás chrání naprosto nedokonale. Pokud se pacientka uzdraví je to samozřejmé, pokud nemoc trvá nebo se zhoršuje je viníkem nezodpovědný lékař. Samozřejmě každá pooperační komplikace je dílem trestuhodného činu lékaře, který by měl být „popraven“. S vidinou poprav se ovšem pracuje těžko. Konfrontace s trvale vyvolávaným pocitem  viny nutí lékaře k alibismu, k  omezování radikality výkonů, k posílání pacientek na další a další vyšetření a konsilia.  Honba ředitelů za ekonomickým prospěchem,  nabádání ke spěchu a zkracování hospitalizace je příčinou operací, které by mohly být lépe připraveny. S trpkostí vzpomínám na profesora neurochirurgie, který ráno (před 35 lety) prohlásil, že dnes operovat nebude protože se necítí ve své kůži a všichni to akceptovali bez výčitek. Operovalo se za tři dny v optimálních podmínkách pro operatéra i pacientku.

Situaci ovšem  komplikují vztahy lékařů mezi sebou. Privatizace zdravotnictví zvýšila vzájemnou agresivitu lékařů i oddělení nad únosnou míru. Ve snaze získat klientelu nešetří poznámkami typu:  to víte na klinice, tam jsou packalové, měla jste přijít k nám….Také lékaři jiných oborů „nevinnými“ povzdechy „to víte gynekologové“ dokáží spustit celou lavinu vysilujících jednání a soudů nepřinášejících užitek nikomu.

Uváděl jsem další příklady neúcty, nespravedlivého osočování, sprosťáctví. Ale už v průběhu diskuse jsem si uvědomoval, že se mýlím, že vlastně uznání od pacientů očekávat nelze. Fakt, že někoho zbavíme bolesti, že mu pomůžeme je víc, než teatrální neupřímné díky, umolousaná padesátikoruna v obálce za záchranu života. Co nám (lékařům i pacientům) chybí v nemoci i ve zdraví je  pokora. Úcta k osudu i lidem, kteří se snaží pomáhat a ne vždy se to povede. V medicíně obzvlášť  bývá příroda nezřídka  silnější než lékařské možnosti. Lidem je divné, že v době kosmických expedic může někdo zemřít na neprůchodnost střev po operaci, nebo se narodí mrtvé dítě. Vždyť technika všechno zařídí. Nezařídí-li pak nastupuje pomsta. Zub za zub, oko za oko. Nebo aspoň milión odškodného.

Přítel mne vyslechl a začal uvádět důvody proč lidé zdravotníky v lásce nemají. Defilovali přede mnou vulgární sestry, sprostí lékaři, středověké čekárny,  malá profesionalita, ztráta soukromí, ponížení, dominance zdravotníků za každých okolností. Snad šlo o vyjímky ale zdály se pravdivé. Snažil jsem se vysvětlovat, že zdravotníci jsou takoví jen vzácně, že jsou frustrovaní nejistotou, špatnými pracovními podmínkami,  nízkou mzdou, ale přitom jsem si vybavoval spolupracovníky, kteří se chovají k pacientkám nevhodně a kladl si otázku, zda by se jejich chování zlepšilo, měli-li by větší plat. Byli by stejně arogantní a neteční jako dnes.

Vztahy lékaře a pacienta, lékařů a organizátorů a vztahy lékařů mezi sebou jsou vděčným tématem samostatných publikací o etice ve zdravotnictví. Doporučuji je k přečetní, stejně jako zastavení běhu, relaxaci, meditaci, revizi svých činů i motivací, ohlédnutí do budoucnosti i vstřícný pohled do minulosti. A pak- je lépe se kavárenským diskusím vyhnout. Pravidelnou dávku křivdy musí každý lékař polykat sám a v tichosti. Nelékař nikdy nepochopí jak chutná - nemá smysl ji vysvětlovat. Když už diskutujeme tak formulujme stanoviska v řeči dnešního empirismu. Řekněme jasně a bez zástěrek: potřebujeme profesionální řízení zdravotnictví,  vhodné pracovní podmínky, abychom mohli zaměstnání vykonávat dle svého nejlepšího svědomí. Potřebujeme klid na práci – čas na trvalé vzdělávání. Potřebujeme si být jistí, že se nás někdo zastane budeme-li nespravedlivě napadeni. Chceme mzdu odpovídající vzdělání, odpovědnosti a  pracovitosti. Potřebujeme zákony, které umožní špatné zdravotníky eliminovat a dobré náležitě ocenit nadřízenými, kolegy i pacienty.

Pak už jen stačí vážit si sám sebe a nezávidět ostatním. A je to.

Jindřich Tošner